Rorýsku, leť

11.8.2010

Už letí.

Dnes, v devět hodin, jsem po telefonické domluvě s ornitologem šla vykopnout našeho rorýse do světa.

Nedalo se to prodlužovat, fiždík už měl lítací reflexy a nechtěla jsem, aby si zvykl na zábrany (stěny pokojů, záclony, země, křesla). Nechtěla jsem, aby si zabudoval reflex, že vyletí a spadne. A co hůř, přestal přijímat žrádýlko. Asi dospěl do stádia, kdy nechtěl být krmen, ale chtěl sám lovit. Takže nejvyšší čas, aby nám taky nevyhladověl..
První pokus dnes v polích, šla jsem na pokosené místo (kdyby spadl ať ho vidím) - první pokus se ještě neuskutečnil a rorýsek mi vyskočil z ruky. Samozřejmě volným pádem k zemi. Druhý pokus - s vyhozením do výšky - se podařil.

Rorýsek vzlétl, chytl správný vzdušný proud a letěl... velkým obloukem kolem stromů a tam se mi ztratil. Ještě jsem viděla, jak mírně klesá, ale drží směr, tak snad nespadl.

Pro jistotu jsem tu vedlejší louku za stromy prolezla načtyřikrát křížem krážem (ta byla bohužel neposečená, takže děs - ale lepší místo se najít nedalo). Rorýska jsem ale nikde neviděla, tak věřím tomu, že lítá a lítá a lítá... a užívá si svobody.

Leť, rorýsku, ať se ti daří!

(Poslední fotky z dnešního ranního pokusu, přistání na zácloně...)

(Tenkrát moc mrzelo mamku, že u toho nebyla - byla totiž v nemocnici a pustili ji o dva dny později. Jenže, ten poletucha už byl opravdu zralý k vypuštění. Moc mě to mrzí, že to tak blbě tenkrát vyšlo. )