Včera mi volala tetička. Čas od času mi volává, čas od času
zavolám já jí. Koneckonců, příbuzenstva ubývá a co je mamka pryč, jsem
na tento fakt trochu přecitlivělá.
A jak se pořád máš? A co děláš?
Takhle
začínají její otázky. A proč by ne? Takhle se ptáme většinou, když
někoho potkáme nebo mu zavoláme. Teda pokud nejde o informační telefon
typu Budu tam a tam tehdy a v tolik hodin a ty pro mě přijeď autem,
protože máme oslavu a budu pít vínko (pivo, kořalku).
Takže
jo. Jsem ráda, že se mi občas někdo po telefonu ozve. Nejsem zrovna
extrovertní společnice s kupou známých, ukecanou kamarádku, se kterou
jsem mohla kafrat po telefonu hodinu a pořád bylo o čem, už taky nemám,
odešla loni, bohužel nedostala šanci 45 let navíc (jak v povídce u Heleny), a ta druhá nejlepší kamoška je sice perfektní, ale není holt tak upovídaná.
Takže s tetičkou probereme klasická hovorová témata.
Hovorová, ne hororová, i když občas i tam sklouznem....
Sdělím
ji, že jsem si právě uvařila kafe a chystám se k tomu přikousnout
pišingr, že jsem si před hodinou zatopila v kamnech a pokojem se line
neuvěřitelné teploučko, že se dívám na televizi, protože mám právě
puštěný nějaký film a že mi v pátek ujel autobus, přípojový, protože náš
autobus přijel o dvě minuty později než měl a ten hňup v přípojovém
nemohl počkat ještě třicet vteřin, během kterých jsme se tak pěkně
minuli.
To jsem se totiž chystala, že si zajedu
do Brna, bo jsem potřebovala cosi koupit. A nechtělo se mi, fakt ne!
Jako by mi něco říkalo, vykašli se na to. Intuice je někdy tolik tolik
pravdivá.
No a tak jsme si povykládaly o
pečení, o tom, že se chystám letos na vánoční cukroví, že jsem si
nakoupila Hery (byly v akci) a že jsem konečně našla louskač na ořechy,
který jsem hledala asi půl roku.
Taky jsem zmínila, že nemůžu
najít sekyrku, protože jsem ji někam uklidila (kdybych ji nechala na
starém místě, udělala bych líp - jak se říká, pořádek je pro blbce,
inteligent zvládá chaos) a taky nemůžu najít mamčin srp na sekání trávy,
což je taky divné, protože ani jednu z těch věcí jsem zaručeně
nevyhazovala. Tudíž musí někde být.
S tetou
probereme tv zprávy, společnost, ty blbce nahoře a nás blbce dole,
neustálé zdražování a jak se jí už nechce nikam jezdit (není divu, čím
je člověk starší, tím je pohodlnější a taky motat se v dnešních
tlačenicích, to chce občas silné lokty, nehledě o vyhýbání se neustálým
žebrákům před nádražím). Probereme zvířátka, ty, které zbyly mně, a ty,
které zbyly jí (taky má obdobné ztráty koček a pejsků, a příšernou
vzpomínku na jednu ze svých kočiček, kterou našla na prahu svých dveří,
napůl staženou z kůže. Živou, podotýkám.
Nedivím se, že tuhle vzpomínku nemůže vyrazit z hlavy, to je tak děsivý zážitek, že se vypálí do mozku.
Probereme
Věštce, EZO a Aničku pastelku, na kterou se teta ráda dívá (tenhle
pořad má vážně v oblibě a ráda se baví o různých tematech, které v EZO
probírají, i moji mamku tohle bavilo, ráda se na ten pořad dívala, i
když jsem z toho šílela, ale vlastně proč ne? Občas mi na ně taky padne
oko a občas mají zajímavé povídání.
S tetou se
pobavíme o různých věcech. Taky trochu o práci, která je teď příšerná, o
tom, jak je ráda, že je v důchodě a jak by už nechtěla znova být mladá v
týhle době. Trochu dáme řeč o zdraví, nabádáme se navzájem, abychom si
daly pozor a nenachladily se, a nedejbože si zlomit nohu nebo tak něco!
To už jsou většinou závěrečné řeči na rozloučenou. Přání dobrého zdraví a Opatruj se, ať jsi v pořádku.
Obdobné hovory, i když s různými obměnami, mám i s dalšími tetičkami a strýčky a sestřenkami.
Je dobré, aspoň trochu udržovat kontakt.
Protože nikdy nevíme, jak dlouho kdo z nás tu pobude.
Vaše poněkud neklidná a chaotická Vendy
P.S. do třetice všeho dobrého. Nemůžu najít máminu formu na vánočku, pěknou letitou keramickou věcičku.
Už jsem prolezla všechny skříňky, podívala se pod všechny skříně, pod stoly i pod troubu.
Asi chyba v Matrixu, budu muset hledat znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat