neděle 18. listopadu 2012

A tak co pořád děláš?

18.11.2012

Včera mi volala tetička. Čas od času mi volává, čas od času zavolám já jí. Koneckonců, příbuzenstva ubývá a co je mamka pryč, jsem na tento fakt trochu přecitlivělá.

A jak se pořád máš? A co děláš?

Takhle začínají její otázky. A proč by ne? Takhle se ptáme většinou, když někoho potkáme nebo mu zavoláme. Teda pokud nejde o informační telefon typu Budu tam a tam tehdy a v tolik hodin a ty pro mě přijeď autem, protože máme oslavu a budu pít vínko (pivo, kořalku).
Takže jo. Jsem ráda, že se mi občas někdo po telefonu ozve. Nejsem zrovna extrovertní společnice s kupou známých, ukecanou kamarádku, se kterou jsem mohla kafrat po telefonu hodinu a pořád bylo o čem, už taky nemám, odešla loni, bohužel nedostala šanci 45 let navíc (jak v povídce u Heleny), a ta druhá nejlepší kamoška je sice perfektní, ale není holt tak upovídaná.

Takže s tetičkou probereme klasická hovorová témata.
Hovorová, ne hororová, i když občas i tam sklouznem....
Sdělím ji, že jsem si právě uvařila kafe a chystám se k tomu přikousnout pišingr, že jsem si před hodinou zatopila v kamnech a pokojem se line neuvěřitelné teploučko, že se dívám na televizi, protože mám právě puštěný nějaký film a že mi v pátek ujel autobus, přípojový, protože náš autobus přijel o dvě minuty později než měl a ten hňup v přípojovém nemohl počkat ještě třicet vteřin, během kterých jsme se tak pěkně minuli.

To jsem se totiž chystala, že si zajedu do Brna, bo jsem potřebovala cosi koupit. A nechtělo se mi, fakt ne! Jako by mi něco říkalo, vykašli se na to. Intuice je někdy tolik tolik pravdivá.

No a tak jsme si povykládaly o pečení, o tom, že se chystám letos na vánoční cukroví, že jsem si nakoupila Hery (byly v akci) a že jsem konečně našla louskač na ořechy, který jsem hledala asi půl roku.
Taky jsem zmínila, že nemůžu najít sekyrku, protože jsem ji někam uklidila (kdybych ji nechala na starém místě, udělala bych líp - jak se říká, pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos) a taky nemůžu najít mamčin srp na sekání trávy, což je taky divné, protože ani jednu z těch věcí jsem zaručeně nevyhazovala. Tudíž musí někde být.

S tetou probereme tv zprávy, společnost, ty blbce nahoře a nás blbce dole, neustálé zdražování a jak se jí už nechce nikam jezdit (není divu, čím je člověk starší, tím je pohodlnější a taky motat se v dnešních tlačenicích, to chce občas silné lokty, nehledě o vyhýbání se neustálým žebrákům před nádražím). Probereme zvířátka, ty, které zbyly mně, a ty, které zbyly jí (taky má obdobné ztráty koček a pejsků, a příšernou vzpomínku na jednu ze svých kočiček, kterou našla na prahu svých dveří, napůl staženou z kůže. Živou, podotýkám.
Nedivím se, že tuhle vzpomínku nemůže vyrazit z hlavy, to je tak děsivý zážitek, že se vypálí do mozku.

Probereme Věštce, EZO a Aničku pastelku, na kterou se teta ráda dívá (tenhle pořad má vážně v oblibě a ráda se baví o různých tematech, které v EZO probírají, i moji mamku tohle bavilo, ráda se na ten pořad dívala, i když jsem z toho šílela, ale vlastně proč ne? Občas mi na ně taky padne oko a občas mají zajímavé povídání.

S tetou se pobavíme o různých věcech. Taky trochu o práci, která je teď příšerná, o tom, jak je ráda, že je v důchodě a jak by už nechtěla znova být mladá v týhle době. Trochu dáme řeč o zdraví, nabádáme se navzájem, abychom si daly pozor a nenachladily se, a nedejbože si zlomit nohu nebo tak něco!
To už jsou většinou závěrečné řeči na rozloučenou. Přání dobrého zdraví a Opatruj se, ať jsi v pořádku.

Obdobné hovory, i když s různými obměnami, mám i s dalšími tetičkami a strýčky a sestřenkami.
Je dobré, aspoň trochu udržovat kontakt.
Protože nikdy nevíme, jak dlouho kdo z nás tu pobude.

Vaše poněkud neklidná a chaotická Vendy













P.S. do třetice všeho dobrého. Nemůžu najít máminu formu na vánočku, pěknou letitou keramickou věcičku.
Už jsem prolezla všechny skříňky, podívala se pod všechny skříně, pod stoly i pod troubu.
Asi chyba v Matrixu, budu muset hledat znovu.

Žádné komentáře:

Okomentovat