Sejdeme se na hřbitově

Na tento nesmrtelnej výrok z jednoho českého filmu jsem si vzpomněla při návštěvě hřbitova.

Plno lidí, na chodníčcích postávající hloučky příbuzných, nebo známých, kteří se sjeli na čas dušičkový, zapálit svíčku na hrobech svých blízkých. Postávali v družném rozhovoru (babička očividně zpovídala vnučky, dospělí se bavili mezi sebou), byly tam maminy s kočárkama, dospělí i děti.

A tak si říkám - ještěže ten svátek dušičkový máme. Jedno z mála příležitostí, jak se sejít, protože během roku jde asi těžko skloubit čas všech zúčastněných (nebo spíš, nikdo nikdy nemá čas)

Jedna dušičková...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Den jsem měla dnes hektický, dopoledne jsem ryla a vybírala kameny a to jsem nestihla všechno. Chvilku jsem sledovala stárky, jak stavějí máju, ale dlouho ne, rytí se hlásilo s přednostním právem. Po pořádné práci dobrý oběd a po obídku šlofíček. Tentokrát se Sametkou, který se mi stulil u hlavy a chrupkal chvíli se mnou, spokojenej jak želva. Jo Sametka, ten byl dnes fakt náročnej na společnost!

Zrána jsem dala zpoza zídkový pohled na místní kostelík. Jaké pošmourno je dnes oproti včerejšku!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odpoledne na hřbitov s ručně zpiplanou kytkou (teda když jsem ji vázala, vypadala líp než když jsem ji dovezla.) Na zpáteční cestu autobusem jsem měla přes hodinu čas, mohla jsem jít pěšky, nebo courat kolem a testovat digitál. Varianta dvě zvítězila...

Zátišíčko u mé oblíbené říčky, tentokrát pohled z druhé strany

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Takovéto pohledy vídáme téměř denně...

... ale kvetoucí růžičky v listopadu už nevidím tak často.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Samozřejmě nezbytné podzimní zátišíčka jsem nemohla ignorovat

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dívám se dolů...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... a taky nahoru

Fotek mám víc, narazila jsem na jedno kouzelné zákoutíčko, které asi dám na blog sólo. Určitě si každý vybaví jednu známou pohádku.

Večer jsem zjistila, že Sametka je velmi náročný kocourek. Už minule jsem psala, že mi utěšeně a s velkým nadšením zabírá a) knihu, kterou si chci číst, za b) monitor, takže když chci něco odkliknout, musím odsunout jeho packy, případně i hlavu.

Dnes se rozhodl rozšířit své působení a usalašil se mi na podložce k myši, na myši samotné a zčásti i na klávesnici, abych náhodou nemohla ťukat nějaký text...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

... a tady se mi pokouší sebrat i digitál. Egoista jeden malej!

 

Večer s kouskem Nohavici. Toho pěveckého. Darmoděj, Kam jsme se poděli, Píseň pro Lenku, Kašna, Mikymauzoleum, Plebs blues, Osmá barva duhy, Myš na konci léta, Heřmánkové štěstí, Na dvoře divadla...