Člověk si občas zafňuká

Člověk si občas zafňuká a někdy neví, proč. Nad tím, jak je život zlej, neférovej, nespravedlivej a pod psa. Navíc mnohdy si zafňuká oprávněně - šéf je kretén, o prémiích si může nechat zdát, někteří jsou na penězích kráceni, marodit jít nemůžeš, tak to vybereš na dovolené a až přijde doba dovolených, zbyde ti prd, starosti s děckama, starosti s placením, vláda na defenestraci a budoucnost černá.

Člověk se začne snažit. Usmívá se, plánuje, je aktivní. Vyhodí starý šatník a pořídí si nový, zajde si ke kadeřnici, koupí si nový kávovar.

A posere se lednička. Dětem není nic dobré, manžel je otrávený a kamarádka nemá čas. Na mobilu pořád pusto a na duši sedá tíseň.

Člověk má pocit, že nic nemá cenu. Vztekle mlátí nádobím a bouchá dvířky. Zarputile luxuje a lituje, že si nepořídil boxovací pytel. Má chuť nakopnout kočku, manžela i děti. A sám sebe by nejraději profackoval. O šéfovi ani nemluvě...

Ale tak se nedá žít. Na to člověk přijde také. Začne zkoumat každý svůj den. Od ranního vstávání. Najde moment, který ho nakopne (třeba studená voda do tváří, po ránu.) Vykašle se na okolní starosti. Dýchá. Brečí. Směje se. Zalije kytky. A najednou vidí, že nasazují poupata. A pak vykvetou, ty malé barevné zázraky. Lednička už zase přede a člověk lehce našlapuje. Cítí každý krok. Každé pootočení. Uchopení šálku s kávou nebo voňavým čajem.

Člověk vnímá. Vůně, déšť, slunce. Nastavuje tvář slunci, aspoň na chvilku.

 

Svět je krásnej.

Aspoň chvíli.