Nedá se odolat

Na monitoru dnes trůní Činda. Vypadá, jako by měla tasemnici, nebo vylezla z kočičího koncentráku. Asi budu muset zkusit odčervováky.

(Bráno zpětným pohledem, asi byla opravdu nemocná. Jenže já si toho nějak nevšimla, protože můj signál onemocnění koček byl, že  přestávají žrát, a tahle potvůrka měla pořád apetýt dobrý. Ale je mi dnes líto, že jsem pro ni neudělala víc. Jenže, na druhou stranu, jsem byla dost vyčerpaná i finančně a nějaké nákladné léčení bych stejně nepobrala. )

Venku nádherně takměř celý týden, včera jsem neodolala a vyšla s andílkem na procházku. Ano, slyšíte dobře.

Taky jsem chvíli natáčela to ptačí pohvizdování ve větvích, ale pak jsem si řekla, že je konec ptačích árií a celé točení je ztráta času a zabírání zbytečných mega.

 

 

Nedávno jsme se bavily s jednou paní o dětech. Jak fetují už ve dvanácti. Jak jsou zpitomělé z drog a reklam. Jak jsou mimo realitu.

Vzpomněla jsem si na úryvek jednoho filmu, který jsem shodou okolností viděla před několika dny. Dědeček malého školáka křičel na jeho spolužáka, aby se omluvil. Stíral ho, že když něco provede, má se omluvit, že je to slušnost. A jak na celou scénu reagoval vlastní vnuk onoho dědy? Setřel ho se stejnou vervou, ať mu nedělá ostudu a že se za něj stydí.

Tohle se dostává do normálních filmů. V normálních filmech poslední doby jsem si všimla vůbec zajímavého trendu. Zcyničtět co nejvíc, povýšit hrubé chování na normu a normální chování označit za nežádoucí.

V pátek jsme měli v práci veselo. Přišla maminka s chlapečkem, asi tři nebo čtyři roky, na stříhání. Maminka měla sebou ještě kočárek a další dítě, asi necelý rok.

Chlapeček byl silně nerozhodnut, zda se ostříhat nebo neostříhat a svou nerozhodnost dal najevo silným řevem a brekem. Tedy rozhodnutý se nedat ostříhat, to projevil hned. Ale když maminka vzala chlapečka za ruku, že půjdou teda domů, chlapeček se rozeřval ještě víc, protože chtěl, nepochopitelně, zůstat.

A tak chlapeček, říkejme mu třeba Pepíček, vyjadřoval svou silnou nevůli se nechat ostříhat a silnou nevůli odejít.

Maminka zahájila přesvědčovací metodu paní Stehlíkové a promlouvala chlapečkovi dlouze do duše, dívaje se mu dlouze do očí.

Metoda paní Stehlíkové však nezabrala, takže maminka vzala kočárek, že to vzdává, kočárek vytlačila z kadeřnictví, sjela s ním oba dva schodky a Pepíček s velkým řevem za ní. Asi za třicet vteřin se ve dveřích objevil ubrečený Pepíček i se svou dvoukolkou a unavená maminka s kočárkem. Kterýžto znovu vytáhla po těch schodkách do kadeřnictví a jelo se další kolo, neboť Pepíček jak zmerčil vysokou stoličku, zrcadlo a kadeřnici, obnovil svůj statečný řev.

Zkrátím to. Maminka s ním odešla znovu a po dvou minutách se znovu vrátila, tentokrát s miminem v náručí a kočárek už nechala venku.

Situace: maminka svěřuje mimino kadeřnici do náruče a sehnutá ke své ratolesti znovu promlouvá dlouze do duše a dívá se mu do očí. Přemlouvá Pepíčka, aby se rozhodnul a tíhu rozhodnutí nechává na jeho tříletém (čtyřletém) rozumu. Celou situace samozřejmě sleduje po očku další klientka, další kadeřnice, manikérka a její klientka.

Jak to dopadlo? Pepíček se tedy uvolil, asi po dvaceti minutách přesvědčování, že se tedy nechá ostříhat. Musím říct, že v okmažiku, kdy dosedl na stoličku a kadeřnice ho poprvé vzala strojkem, sklapnul, a seděl bez řeči a bez řevu.

Zchvácená maminka celá šťastná si odvádí svou milovanou čtyřletou ratolest, hotova čelit jeho dalším náladám.

Vzácná shoda všech přítomných dam, včetně mě - vlepila bych mu zleva zprava, aby měl teda důvod řvát.

A tak raději kousek přírody, stromy, keře, kytky.

A jeden andílek.

 

Takovouto výzdobu jsem viděla i loni, zdá se, že jde o oblíbený trend.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Máme tu i obyvatele s estetickým cítěním a smyslem pro souměrnost. Taky jedna z prvních kamenných zahrad, ale tahle vypadá docela dobře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zajímavě řešená předzahrádka, s plůtkem a kolovou brankou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Včely létaly, bzučely a sbíraly med a pyl. Motala jsem se kolem keře se zvýšenou opatrností, nerada bych rafla žihadlo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tyto žluté keře svítily do dálky na každém kroku. No dobře, na každém kroku ne, ale v každé ulici.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A jeden meruňkový nebo spíš trnkový strom. Jak nevěsta pod závojem, jak zasněžená krása.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Andílkovi se tu moc líbí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stará vrba by mohla vyprávět... ta už toho asi zažila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Spousta dřeva? Nedivte se, je tam malá firmička na zpracování dřeva.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tady se vždycky kouknu, zda ten stromek ve střeše ještě roste.

Roste.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A můj oblíbený kostel. Dnes krásně zabraný, se šmolkově modrým nebem, jako vystřihnuté z obrázku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A drobné kytičky před našim domem zvou andílka k posezení. I když, on raději postojí...