Je zelená a modrá. A taky trochu hnědá. Z vesmíru vypadá jako dobře vybarvená skleněnka.
A někteří jí říkají Matka.
Matka
je úrodná a snášenlivá a skrývá v sobě mnohé poklady. (A ne, nejsou to
jen diamanty a smaragdy a křišťály a další drahé kameny...)
Tato
Matka je velkorysá a snáší mnohá příkoří, zejména od jednoho druhu
svých dětí, nevděčných spratků, které se k ní chovají víc než macešsky.
Matka je však trpělivá, neboť dobře ví, že ona bude, i když my tu
nebudem.
Matka dostává pořádně zabrat. Ale je
silnější, než si myslíme a má úžasné regenerační schopnosti. Je schopna
strávit veškeré škodliviny a snížit riziko jejich působení. Je silná a
dokáže se obrodit.
A je krásná. Zdobí ji šperky z vodních
pramenů a diadémy potoků. Je oděna do splývavého šatu z řek a moří.
Nohama kotví pevně v zemi a skalách. A květiny kvetou a voní k jejímu
potěšení... Zelená se nadějí.
Líbí se mi ta
naše Země. Líbí se mi při pohledu zdálky a většinou i při pohledu
zblízka. Je taky moc věcí, které se mi nelíbí... měsíční krajiny,
vyrabované krátery, vykácené lesy, špína a kal v řekách.
Líbí se mi její pestrost a mám respekt z jejího hněvu.
Ale láska?
Toto je láska, o jaké se nemluví. Je to jako láska k dýchání. K slunci. Potřebuju je k životu, ale nepřemýšlím o tom...
Každý den po ní chodím, celý život na ní žiju. A myslím, že bych ji opustit nedokázala...
(Obrázek
je šuplíkový a vlastně ani nevím, jestli je to Země. Je to spíš modré,
než modrozelené, a hnědá tam není vůbec... ale nevadí, každý ať si
dosadí, co chce.)
(Napsáno na téma Láska k Zemi, kterou
vyhlásilo Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri, leč mělo to být k
22.dubnu. Trochu jsem se zpozdila...)
Žádné komentáře:
Okomentovat