Nejdřív
jsem asi viděla filmy - nejdříve Rozum a cit, film z roku 1995, s Emmou
Thompson, Kate Winslet a Alanem Rickmanem v hlavních rolích. Ten film
byl úžasný, natočený s citem, romantický, ale ne přeslazený, s nádhernou
hudbou a skvělými hereckými výkony.
Hned jak to šlo, sehnala
jsem si knižní předlohu. Ale, kupodivu, příliš mě nebavila. Román byl
napsaný celkem stroze, suše, a s velkou dávkou sarkasmu. Vážně, jako by
shazovala všechnu romantiku, která by se mohla vylíhnout v
představách... a až později jsem zjistila, že její knihy jsou si podobné
svým stylem.
Přestože její
další knihy se sobě stylově podobaly, byly už poutavější. Všimla jsem si
jednoho shodného prvku - Jana Austenová píše o lásce neromanticky,
nesentimentálně, romantiku si tam každý dosazuje podle svého. Svým
hrdinkám docela zatápí, dává jim to pěkně vyžrat, jejich prvotní mylné
představy, iluze i předsudky - všechno jim vrací jako bumerang a každá
hrdinka prochází poznáním, které bolí a které strhává jejich falešné
představy o lásce i o sobě samých jak masky z tváří a klapky z očí.
Jana
Austenová nepíše žádné sladkobolné příběhy. Ale ani ne zromantizované
příběhy, jako Jana Eyrová, a z duchařských zážitků a představ si
vyloženě tropí žerty.
Nepíše zamilované romány, kde On je
vysoký, mužný a nebezpečný, Ona vysoká, s hřívou blond (nebo havraních
vlasů), štíhlým pasem a ňadry dmoucími.
I když motiv On
bohatý, Ona nemajetná, se v jejích románech objevuje. Není to složité,
majetných žen v té době zřejmě mnoho nebylo, pokud nezdědily majetek,
tak byly odkázané na dobročinnost svých rodin, nebo se dobře nevdaly.
Příjem většinou zajišťoval manžel, pokud to nebyl zmetek, který rozházel
rodinné jmění.
Připadá mi, že Jane měla prostě dobrý pozorovací talent a popisovala to,co viděla.
Pozorovala
společnost kolem sebe, lidičky v rodině i mimo rodinu, zvyky, myšlení,
to, jakým způsobem tehdejší lidé vyplňovali volný čas, jak se bavili a
jak uvažovali. Ve všech jejích románech myslí matky na to, jak co
nejlépe vyvdat dcery. Dcerám je to samozřejmě většinou k smíchu a chtějí
se vdát hlavně z lásky. Ale matka ve svých snahách ulovit pro dceru
ženicha, je v podstatě rozumná osoba, která ví, jak to na světě chodí, a
jak těžko by se její dcera (dcery) probíjely světem a životem - navíc v
případě, že by byly nezajištěné. Přesto snahy těchto matek nejsou
doceněny, snad proto, že matky jsou v honbách za ženichy pro své dcery,
jak bezhlavé a neznají hranice.
Otcové v Janiných příbězích
naopak vystupují jako celkem uvážliví muži, kteří se sice nehádají se
svými manželkami, ale nijak neprosazují své zájmy a vše sledují spíše
zpovzdálí. Milují svoje rodiny, a příliš nezasahují. Většinou ke škodě,
protože matinky ve své dobré víře dokážou napáchat víc škody než užitku.
A
dcery? Dcery jsou esence všech ctností i nectností. Rozum, přemýšlivé
uvažování, společenské chování, sebeovládání, vkus a smysl pro humor.
Ale i hloupost, omezenost, marnivost a pýcha, nesmyslné koketování a
myšlenky převzaté od svých matinek - jak ulovit ženicha.
Hrdinky
Austenovského světa mají jednoduchou volbu - vdát se a být vážená nebo
nevdát se a těžce si vybojovávat pozici ženy, která vzbuzuje respekt,
úctu i přátelství. Jana Austenová ani jedné ze svých hrdinek nepřeje
osud, kdy by byla žena na přítěž své rodině, opomíjená a opovrhovaná.
Přesto jsou její hrdinky emancipované a i když se rozhodnou pro život v
osamění, necítí to jako pohanu ani přítěž.
Žádné komentáře:
Okomentovat