čtvrtek 8. prosince 2011

Odmaskování

8.12.2011 (tt)

Zatímco denně chodíme s neviditelnými maskami společenského chování a ohleduplnosti (aspoň většinou, podotýkám, výjimky existují), doma se situace mění.


Vlastně nechtěně či chtěně nasazujeme několik masek. Zajímavé, že tyto masky nemusíme kupovat v supermarketu a ani nepotřebujeme zvláštní úložné prostory na skladování, čistírny na čištění ani lepidla na slepení, pokud masky popraskají. Masky přetvářky, ať velké nebo malé, nosíme sami v sobě.

Takže denně chodíme s několika maskami na obličeji. Masky nasazujeme pro běžné záležitosti, cestování, potkávání známých, nákupy v obchodě.
Jinou masku bereme na jednání na úřadech nebo pracovní pohovory. Snažíme se úspěšně či neúspěšně zastírat nervozitu a pocit před totálním psychickým zhroucením. Snažíme se působit co nejsympatičtějším a nejlepším dojmem a jsme ochotni i lhát a přehánět, abychom práci dostali.
Masku na obličej bereme na návštěvu do nemocnice - jinou do porodnice, kde leží mladá maminka s dítětem - to je maska červánkově růžová, usměvavá, - a jinou do nemocnice, kde leží naši nejbližší s těžkou nemocí.
A další masku nasazujeme v případě, že u dveří zvoní otravný prodejce. Masku nepřístupnosti.
Jenže i chudák podomní prodejce musí nasazovat masku - masku vytrvalosti, usměvavosti, přesvědčivosti, přestože uvnitř křičí odporem nad prací, kterou musí vykonávat. (Aspoň doufám, nedovedu si představit, že v této práci nachází potěšení.)

Nakolik se dokážeme sžít s našimi maskami, že se stávají součástí nás samotných?
Dokážeme se od nich odpoutat? A být skutečně sami sebou?
Asi není možné si prověřit schopnost být sami sebou kdekoliv ve společnosti. Dokonce ani doma, pokud jsme mezi svými blízkými. Dokážeme se i před našimi nejbližšími skutečně otevřít a být úplně přirození? Nepřetvařujeme se tak trochu i před nimi?

Okamžik pravdy nastává asi ve chvíli, pokud se octneme doma úplně sami. Nikde žádné děti, manželka nebo manžel, máma ani táta, strýc ani teta, babička s dědou. Jsme doma, úplně sami, vychutnáváme si chvilky sami pro sebe.

Jsme schopni dělat věci, které bychom jindy nedělali? Jen tak? Protože prostě chceme?
Oblékáme se do pohodlných věcí, i když starých, sepraných a mírně potrhaných?
Vylepíme se na pohovku s miskou dobré bašty a dekadentně vleže bužírujeme, a díváme se přitom na televizi? Cvičíme poctivě tak jak máme, nebo se na to v ten moment vyflákneme? Krkáme, prdíme a cítíme se jako Shrek v bažině? Odkopneme konečně z cesty to nenáviděné křeslo, které jsme museli vždycky obcházet... necháváme na zemi ponožky a přes židle poházené oblečení? A je nám to úplně jedno? Cítíme se nejvolněji absolutně bez šatů - a tak, aspoň chvíli, hadry dolů? Šťouráme se v nose a škrábeme na zadku? Natáhneme se s knížkou, která není hodnotná a literárně na úrovni a s pytlíkem chipsů k tomu? Prohlížíme si časopisy, a čteme si jen tak, pro zábavu? Nalijeme si panáka, víno nebo horkou čokoládu? Sníme s nepřítomným výrazem ve tváři a fantasticky tupým prázdným pohledem? Tančíme před zrcadlem a obdivujeme sami sebe? Nebo nespokojeně zatahujeme břicho a děláme pózy? Dokážeme prostě udělat to, co zrovna udělat chceme a co je v rozporu se zavedenou představou ostatních o vás?

Pokud něco z toho dokážeme a necítíme se přitom trapně, znamená to jedno - aspoň na chvíli jsme schopni sundat masku a vypnout. Dopřát si chvilku, která je jen vaše, ve které si opravdu oddechneme. Dokážeme být sami se sebou aspoň na pár minut nebo hodin - a vyrovnat se s tím, že se nechováme zrovna nejpříkladněji. Neznamená to, že naše pravé já je líné, pohodlné, bordelářské, nenažrané, krkající a prdící. Znamená to jen, že jsme se odmaskovali... a mezi vznešenými myšlenkami, reklamními slogany, návody na krásu a štíhlou postavu, zdravé vaření, cvičení a vize perfektního vzhledu a stále usměvavého společenského chování, jsme aspoň na chvíli uvolnění a vychutnávající si pohodu.






Žádné komentáře:

Okomentovat