Zatímco denně chodíme s neviditelnými maskami společenského chování
a ohleduplnosti (aspoň většinou, podotýkám, výjimky existují), doma se
situace mění.
Vlastně
nechtěně či chtěně nasazujeme několik masek. Zajímavé, že tyto masky
nemusíme kupovat v supermarketu a ani nepotřebujeme zvláštní úložné
prostory na skladování, čistírny na čištění ani lepidla na slepení,
pokud masky popraskají. Masky přetvářky, ať velké nebo malé, nosíme sami
v sobě.
Takže denně chodíme s několika maskami
na obličeji. Masky nasazujeme pro běžné záležitosti, cestování,
potkávání známých, nákupy v obchodě.
Jinou masku bereme na
jednání na úřadech nebo pracovní pohovory. Snažíme se úspěšně či
neúspěšně zastírat nervozitu a pocit před totálním psychickým
zhroucením. Snažíme se působit co nejsympatičtějším a nejlepším dojmem a
jsme ochotni i lhát a přehánět, abychom práci dostali.
Masku
na obličej bereme na návštěvu do nemocnice - jinou do porodnice, kde
leží mladá maminka s dítětem - to je maska červánkově růžová, usměvavá, -
a jinou do nemocnice, kde leží naši nejbližší s těžkou nemocí.
A další masku nasazujeme v případě, že u dveří zvoní otravný prodejce. Masku nepřístupnosti.
Jenže
i chudák podomní prodejce musí nasazovat masku - masku vytrvalosti,
usměvavosti, přesvědčivosti, přestože uvnitř křičí odporem nad prací,
kterou musí vykonávat. (Aspoň doufám, nedovedu si představit, že v této
práci nachází potěšení.)
Nakolik se dokážeme sžít s našimi maskami, že se stávají součástí nás samotných?
Dokážeme se od nich odpoutat? A být skutečně sami sebou?
Asi
není možné si prověřit schopnost být sami sebou kdekoliv ve
společnosti. Dokonce ani doma, pokud jsme mezi svými blízkými. Dokážeme
se i před našimi nejbližšími skutečně otevřít a být úplně přirození?
Nepřetvařujeme se tak trochu i před nimi?
Okamžik
pravdy nastává asi ve chvíli, pokud se octneme doma úplně sami. Nikde
žádné děti, manželka nebo manžel, máma ani táta, strýc ani teta, babička
s dědou. Jsme doma, úplně sami, vychutnáváme si chvilky sami pro sebe.
Jsme schopni dělat věci, které bychom jindy nedělali? Jen tak? Protože prostě chceme?
Oblékáme se do pohodlných věcí, i když starých, sepraných a mírně potrhaných?
Vylepíme
se na pohovku s miskou dobré bašty a dekadentně vleže bužírujeme, a
díváme se přitom na televizi? Cvičíme poctivě tak jak máme, nebo se na
to v ten moment vyflákneme? Krkáme, prdíme a cítíme se jako Shrek v
bažině? Odkopneme konečně z cesty to nenáviděné křeslo, které jsme
museli vždycky obcházet... necháváme na zemi ponožky a přes židle
poházené oblečení? A je nám to úplně jedno? Cítíme se nejvolněji
absolutně bez šatů - a tak, aspoň chvíli, hadry dolů? Šťouráme se v nose
a škrábeme na zadku? Natáhneme se s knížkou, která není hodnotná a
literárně na úrovni a s pytlíkem chipsů k tomu? Prohlížíme si časopisy, a
čteme si jen tak, pro zábavu? Nalijeme si panáka, víno nebo horkou
čokoládu? Sníme s nepřítomným výrazem ve tváři a fantasticky tupým
prázdným pohledem? Tančíme před zrcadlem a obdivujeme sami sebe? Nebo
nespokojeně zatahujeme břicho a děláme pózy? Dokážeme prostě udělat to,
co zrovna udělat chceme a co je v rozporu se zavedenou představou
ostatních o vás?
Pokud něco z toho dokážeme a
necítíme se přitom trapně, znamená to jedno - aspoň na chvíli jsme
schopni sundat masku a vypnout. Dopřát si chvilku, která je jen vaše, ve
které si opravdu oddechneme. Dokážeme být sami se sebou aspoň na pár
minut nebo hodin - a vyrovnat se s tím, že se nechováme zrovna
nejpříkladněji. Neznamená to, že naše pravé já je líné, pohodlné,
bordelářské, nenažrané, krkající a prdící. Znamená to jen, že jsme se
odmaskovali... a mezi vznešenými myšlenkami, reklamními slogany, návody
na krásu a štíhlou postavu, zdravé vaření, cvičení a vize perfektního
vzhledu a stále usměvavého společenského chování, jsme aspoň na chvíli
uvolnění a vychutnávající si pohodu.
Žádné komentáře:
Okomentovat