Cesta za lepším životem jsou slova, která zní lákavě. Protože,
přiznejme si, kdo z nás se nechce mít lépe? Kdo nechce mít lepší, ne-li
přímo perfektní život? Život, za kterým se jednou ohlédneme a budeme
navýsost spokojeni s tím, jak jsme jej prožili?
Všichni se pachtíme za svým snem, ale neptáme se, proč, jak a kam.
Vlastně
o svých životech málokdy přemýšlíme - prostě žijeme, jak se dá. S
vidinou lepších zítřků a majetkového zajištění, slušného konta, které
nám zabezpečí příjemný život, ve kterém můžeme užívat luxusních zážitků a
dopřát si komfortu, o jakém se našim prarodičům ani nesnilo.
Asi
mnozí z nás mají v sobě trochu křečkování, snahy zásobit se a
zabezpečit sebe a své rodiny proti nepřízním osudu. Vlastně není divu,
ještě dnes žijí pamětníci válečného a poválečného období, kdy bylo
hluboko do kapsy i do mísy, vystřídaného obdobím, kdy vlastně nebylo nic
kloudného k dostání. Snad i proto nastal tolik diskutovaný a částečně i
odsuzovaný sklon k přílišnému materialismu.
Ale po pravdě řečeno, přinesl nám materialismus štěstí? Skutečně přinesl lidem lepší život?
Mnozí
namítnou - samozřejmě že ano! Nejnovější technivké vychytávky,
robotické pomůcky v kuchyni, pračky a myčky pro praktický život,
televize, přehrávače, satelity a zvukové soupravy pro chvíle odpočinku.
Po technické stránce nám materiální bohatství přineslo pohodlný život a
lepší v tom smyslu, že se tolik nenadřeme.
Můžeme
využívat dopravních prostředků, snad každý druhý má své auto, mobil
snad vlastní i předškoláci, v kinech se stává samozřejmostí promítání v
prostorovém 3D a dokonalý zvuk domácího kina už je automatickou součástí
mnohých domácností. Drahé dovolené, cestování za dobrodružstvím i
relaxací, posilovny, bazény a sauny jdou dnes naprosto běžné. Ale jsme
proto lepší než lidé v zemích, kde neznají tyto vymoženosti? Umíme lépe
žít?
Lepší život asi nespočívá v materiálním
bohatství. I když ve společnosti, která je stavěna na penězích, peníze k
životu potřebujeme. Ale mnozí zapomínají v honbě za penězi žít.
Kolikrát slýchám ono profláknuté slovo "nemám čas". Není čas na vlastní
děti, není čas na návštěvu vlastních rodičů, není čas na setkání s
rodinou. V lepším případě si vyčleníme čas na setkání s přáteli, protože
s vlastní rodinou kolikrát ne zrovna nejlépe vycházíme. V čem je
vlastně problém? Myslím, že rodina a rodinné vazby by měly být silnější.
Proč v jiných zemích mají lidé na sebe čas? Proč se dokážou na sebe
usmát? A proč se dokážou bavit bez pocitu provinění, že kvůli zábavě
nedělají to, co mají dělat, tedy pracovat, pracovat a pracovat?
Vím,
že na tyhle otázky není odpovědi. Asi v sobě máme příliš zakořeněný
pocit, že kdo nic nedělá, je beznadějný lenoch a bez práce nejsou koláče
(i když v poslední době by toto přísloví potřebovalo pozměnit). Navíc
nám denně média vnucují představu šťastného života s nezbytnými
přípravky, které nám nabízí tolik nenáviděné reklamy. Vždyť zkuste žít
bez zubní pasty, kterou doporučuje deset z deseti zubních odborníků,
nekupte si auto, které myslí i za vás, nepřivítejte ohromně výhodnou
půjčku od usměvavé paní a bez skrytých poplatků? Nepořiďte si co
nejvýhodnější tarify, se kterými můžete volat bez omezení (ovšem když si
toto volání řádně předplatíte v paušálu)? Marně si vzpomínám, ve které
reklamě jsem viděla upoutávku na knihu. Tedy, pokud to nebyla kniha na
základě některého z televizních pořadů...
Cesta
za lepším životem vlastně není tak zářivá, jak se zpočátku zdá, a
rozhodně není jednoduchá. Je docela těžké říct si "dost" a přestat
slídit po dalších nákupních akcích a výhodných slevách. Je taky docela
těžké říct si "mám všechno, co potřebuji a chtěl bych konečně začít
žít." Všední věci vnímáme všedně a pitomých západů slunce si nevšímáme.
Ale i Malý princ věděl, že každý západ slunce je jedinečný. Nevoníme k
růžím ani k jasmínu, ony ty kytky prostě kvetou kolem nás a vlastně je
kolem nich jenom práce. Neumíme si hrát a na pohádky se díváme jen se
svými dětmi, protože už jsme příliš velcí a příliš dospělí, abychom si
dopřáli ten luxus vychutnat si krásnou a tolik nepravděpodobnou pohádku
se šťastným koncem, když víme, že šťastné konce se v životě prostě
nestávají.
Ale, mám takový šimravý pocit někde
pod vlasy, jestli my si ty špatné konce tak trochu nepřipravujeme sami?
Jistě, pohádky končí optimistickým "a byla svatba a byli spolu šťastni
až navěky". V pohádkových světech je to jednoduché, v opravdovém životě
daleko složitější. Ale přesto věřím tomu, že lidi můžou být k sobě
vlídnější a život by mohl skutečně být lepší. Jen to vypadá na hodně,
hodně dlouhé putování...
(Cestovat se dá i se starým oprýskaným kolem. Jenom to není cesta kolem světa...)
Žádné komentáře:
Okomentovat