neděle 8. ledna 2012

Jdi za štěstím a nezakopni

8.1.2012 (tt)

Cesta za lepším životem jsou slova, která zní lákavě. Protože, přiznejme si, kdo z nás se nechce mít lépe? Kdo nechce mít lepší, ne-li přímo perfektní život? Život, za kterým se jednou ohlédneme a budeme navýsost spokojeni s tím, jak jsme jej prožili?
Všichni se pachtíme za svým snem, ale neptáme se, proč, jak a kam.
Vlastně o svých životech málokdy přemýšlíme - prostě žijeme, jak se dá. S vidinou lepších zítřků a majetkového zajištění, slušného konta, které nám zabezpečí příjemný život, ve kterém můžeme užívat luxusních zážitků a dopřát si komfortu, o jakém se našim prarodičům ani nesnilo.

Asi mnozí z nás mají v sobě trochu křečkování, snahy zásobit se a zabezpečit sebe a své rodiny proti nepřízním osudu. Vlastně není divu, ještě dnes žijí pamětníci válečného a poválečného období, kdy bylo hluboko do kapsy i do mísy, vystřídaného obdobím, kdy vlastně nebylo nic kloudného k dostání. Snad i proto nastal tolik diskutovaný a částečně i odsuzovaný sklon k přílišnému materialismu.

Ale po pravdě řečeno, přinesl nám materialismus štěstí? Skutečně přinesl lidem lepší život?
Mnozí namítnou - samozřejmě že ano! Nejnovější technivké vychytávky, robotické pomůcky v kuchyni, pračky a myčky pro praktický život, televize, přehrávače, satelity a zvukové soupravy pro chvíle odpočinku. Po technické stránce nám materiální bohatství přineslo pohodlný život a lepší v tom smyslu, že se tolik nenadřeme.

Můžeme využívat dopravních prostředků, snad každý druhý má své auto, mobil snad vlastní i předškoláci, v kinech se stává samozřejmostí promítání v prostorovém 3D a dokonalý zvuk domácího kina už je automatickou součástí mnohých domácností. Drahé dovolené, cestování za dobrodružstvím i relaxací, posilovny, bazény a sauny jdou dnes naprosto běžné. Ale jsme proto lepší než lidé v zemích, kde neznají tyto vymoženosti? Umíme lépe žít?

Lepší život asi nespočívá v materiálním bohatství. I když ve společnosti, která je stavěna na penězích, peníze k životu potřebujeme. Ale mnozí zapomínají v honbě za penězi žít. Kolikrát slýchám ono profláknuté slovo "nemám čas". Není čas na vlastní děti, není čas na návštěvu vlastních rodičů, není čas na setkání s rodinou. V lepším případě si vyčleníme čas na setkání s přáteli, protože s vlastní rodinou kolikrát ne zrovna nejlépe vycházíme. V čem je vlastně problém? Myslím, že rodina a rodinné vazby by měly být silnější. Proč v jiných zemích mají lidé na sebe čas? Proč se dokážou na sebe usmát? A proč se dokážou bavit bez pocitu provinění, že kvůli zábavě nedělají to, co mají dělat, tedy pracovat, pracovat a pracovat?

Vím, že na tyhle otázky není odpovědi. Asi v sobě máme příliš zakořeněný pocit, že kdo nic nedělá, je beznadějný lenoch a bez práce nejsou koláče (i když v poslední době by toto přísloví potřebovalo pozměnit). Navíc nám denně média vnucují představu šťastného života s nezbytnými přípravky, které nám nabízí tolik nenáviděné reklamy. Vždyť zkuste žít bez zubní pasty, kterou doporučuje deset z deseti zubních odborníků, nekupte si auto, které myslí i za vás, nepřivítejte ohromně výhodnou půjčku od usměvavé paní a bez skrytých poplatků? Nepořiďte si co nejvýhodnější tarify, se kterými můžete volat bez omezení (ovšem když si toto volání řádně předplatíte v paušálu)? Marně si vzpomínám, ve které reklamě jsem viděla upoutávku na knihu. Tedy, pokud to nebyla kniha na základě některého z televizních pořadů...

Cesta za lepším životem vlastně není tak zářivá, jak se zpočátku zdá, a rozhodně není jednoduchá. Je docela těžké říct si "dost" a přestat slídit po dalších nákupních akcích a výhodných slevách. Je taky docela těžké říct si "mám všechno, co potřebuji a chtěl bych konečně začít žít." Všední věci vnímáme všedně a pitomých západů slunce si nevšímáme. Ale i Malý princ věděl, že každý západ slunce je jedinečný. Nevoníme k růžím ani k jasmínu, ony ty kytky prostě kvetou kolem nás a vlastně je kolem nich jenom práce. Neumíme si hrát a na pohádky se díváme jen se svými dětmi, protože už jsme příliš velcí a příliš dospělí, abychom si dopřáli ten luxus vychutnat si krásnou a tolik nepravděpodobnou pohádku se šťastným koncem, když víme, že šťastné konce se v životě prostě nestávají.

Ale, mám takový šimravý pocit někde pod vlasy, jestli my si ty špatné konce tak trochu nepřipravujeme sami? Jistě, pohádky končí optimistickým "a byla svatba a byli spolu šťastni až navěky". V pohádkových světech je to jednoduché, v opravdovém životě daleko složitější. Ale přesto věřím tomu, že lidi můžou být k sobě vlídnější a život by mohl skutečně být lepší. Jen to vypadá na hodně, hodně dlouhé putování...

(Cestovat se dá i se starým oprýskaným kolem. Jenom to není cesta kolem světa...)



Žádné komentáře:

Okomentovat