Venku
zoncnilo slunce a já ani nevystrčila nos. Nějak mě to bere a jak jsem
chystala místo pro zítřejší nálož dřevěných briket, napadaly mě různé
věci.
Otevřela jsem skříň, co mám na dvoře (ničemu se nedivte,
neznamená to, že jsem bezdomovec) a jen lehce nakoukla, co je v ní a co
bych měla vyhodit. Nakoukla jsem jen zčásti a skříň zavřela.
Co
v ní vlastně mám? Podrobnější průzkum nechám na později, podle zběžného
náhledu tam mám několik krabic. V jedné mám hry - karty, kostky,
pexeso, takové to placaté kolečko s labyrintem a kuličkou, kterou se
máte trefit na správné místo, hru zvanou Mikádo a jakýsi hlavolam. Též
vlaječku z jednoho tábora v Templštýně. Taky tam mám uloženo několik
deskových her, jako jsou Dostihy a sázky, staré dobré člobrdo, Halmu,
Dámu a podobné nesmysly. Jo, je tam nandaných i několik starých obrazů,
většinou krajinky.
Mám vážně báječnou náladu,
protože mě napadlo - proč to všechno? Proč to všechno mám a nevyhodím?
Nevytáhla jsem ty krabice ze skříně a neletěly hned do popelnice. Prostě
jsem je znovu zavřela do skříně a přemýšlela, proč se vlastně tolik
pachtíme, učíme, poznáváme, sbíráme věci, malujeme obrázky nebo je
kupujeme, zakládáme sbírky filmů a hudby, kupujeme knížky nebo DVD,
případně hrnečky, skleničky či krabičky od sirek.
Proč lepíme fotky do alb a fotíme jak o život, proč píšeme deníky a schraňujeme dárečky od srdce?
Proč, když to jednou stejně všechno skončí na smeťáku.
Můžete namítnout, že si to můžou vzít naše děti.
Když pominu fakt, že děti nemám, tak musím přiznat, že nebýt mě, tak všechny věci po mámě už jsou dneska pryč.
Počítám, že na tom smeťáku.
I
hrnky a mísy, které kupovala do zásoby, s tím, že je rozdá svým dětem
nebo vnukům. Oblečení a boty nezmiňuji, je to pořád jen oblečení a boty.
Ale její sešity výstřižků, recepty, které si zapisovala, stejně jako
různé rady. Knížky, které koupila a které teď trčí ve skříňkách.
Bylinky, které sušila a všechno šitíčko, které schraňovala - každý
vypáraný zip (kdy já nějaký přišiju?), všechny nitě, látačky, druky a
knoflíky...
A protože mám dál báječnou náladu
(a vlastně už ta nálada není vůbec báječná), přemýšlím, co jednou zbude
po mně. A vezme si vůbec někdo něco?
Neměla bych jednou ten barák se vším všudy podpálit,
Nebo když pominu barák, který má nějakou hodnotu, neměla bych udělat jednu velkou vartu na dvoře? Poslední fajr.
Mám to všechno před mým koncem ještě zlikvidovat nebo to nechat na drahých pozůstalých?
Ježiš, mám dnes fakt náladu.
Ale
fakt je mi líto, že všechno, co jsem kdy koupila, sehnala, našla,
natočila, namalovala nebo napsala, vyletí pryč. Kazety, cédéčka,
dévédéčka, deníky, kuchařky, sešity s vlepovanými recepty a dalšími
zajímavostmi (v tom jsme ujížděly s mámou asi na stejné vlně), drobnosti
jako figurky, lampičky, křtící listy nebo malované svíčky z prvního
přijímání.
Nebo fotky.
Co bude jednou s fotkami?
Fotkami nejen mými, ale i fotkami naší rodiny, mámy a táty, fotkami
našich tetiček nebo babiček? Koho ještě kdy tyhle fotky osloví?
Skončí
taky na smetišti, rozplynuté, jako bychom nikdy neexistovali? Kdo si
ještě dnes vzpomene na své zemřelé strýčky, prastrýčky, tetičky, babičky
a dědečky? Naše paměť vlastně sahá jen k prarodičům, pokud jsme nějaké
poznali. A jejich rodiče? Mnohdy ani nevíme, jak se jmenovali, co
dělali. Byli veselí nebo upjatí? Fanatičtí dříči, pedanti nebo veselé
kopy? Rádi cestovali, obchodovali, bavili se s lidmi - nebo byli sami
pro sebe, uzavřené povahy? A o čem kdy snili?
Ta hrozná pomíjivost.
Je mi líto. Že nezůstávají lidi a nezůstávají věci po nich. Že si sebou nemůžu odnést to, co mám ráda.
Že po nás bude jen popel a prach a ani vzpomínka.
(Tato slova jsem psala 26.února, v opravdu špatné náladě.
Ale podnítila mě k nápadu - vytvořit jeden zajímavý projekt.
O tomto projektu se rozepíšu příště...)
(P.S. fotka je rodinná, jen mírně upravena a zkreslena v Picniku)
Žádné komentáře:
Okomentovat