Jan Skácel
Před chvílí jsem četla na blogu Katky o poezii. Uváděla zde
zhudebněnou báseň Studánka, od Fráni Šrámka. Určitě vám není neznámé
jméno hudební skupiny Hradišťan - tihle hoši (a dívky) mimo jiné vytáhli
na světlo několik krásných básní, které chytlavým způsobem přiblížili i
těm, co nečtou (nečtou ani beletrii, natož poezii).
Vzpomněla
jsem si na jinou báseň o studánce, báseň od Jana Skácela, kterou jsem
kdysi nahrála z rádia a díky příjemné a trochu teskné melodii si
zapamatovala i její text.
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel, ale neudržel
tu vodu v prstech, bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil, kamenuj
A prosil, ale neuprosil
a bál se, ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál.
Báseň
si vybavuji zpaměti, pozpěvuji si ji podle melodie, kterou jsem tenkrát
zaslechla. Nevím, jestli jsem ji napsala dobře, originál určitě najdete
i na netu.
A co tím chtěl básník říct?
Myslím, že je to jasné.
Myslím, že každý z nás si nosí svůj škrábanec na duši a každý z nás v životě udělal něco, co nechtěl a co by chtěl odestát.
(Ilustrační obrázek můj, upravený.
Studánka to sice není, spíše jezírko, ale plné krve.
Původně byl obrázek malován pod vlivem jedné pohádky, s krvavým koncem.)
Žádné komentáře:
Okomentovat