Citáty a zblitky

Před lety jsem sbírala citáty. Zapisovala jsem si je ze sešitků, z novin, z časopisů, přidávala jsem i různé aforismy a vtipné glosy. Mám celý sešit s různými citáty a taky sem tam přísloví.

S přístupem k internetu jsem získala celou škálu citátů, větší možnosti, spousty odkazů, specializované stránky, které už se nespokojí s pouhými citáty, ale s jejich převedením do obrazu - tedy spojení obrazu a slova.

A s postupujícími roky jsem zjistila, že některé citáty mi začínají vadit, lezou mi na nervy, připadají mi laciné, plytké a na oko krásné, ale podstatou vlastně velmi lživé a nesmyslné.

Kdo ke mně chodí, ví, že čas od času dávám do placu různé výroky. Když jsem procházela historii blogu, přišla jsem na pár článků, kde byly opravdu citáty, kterým říkám soukromně zblitky. A těchto pár článků (naštěstí jich není moc) jsem nakonec vymazala - nic nepřináší, nikoho neobohatí.

V poslední době oceňuji citáty spíš výstižné. Nejsem proti uchopení krásy ani proti upozornění na to, abychom nevyhořeli a nezcyničtěli. Nevadí mi citáty o dětech ani o lásce. Jen mi vadí citáty, které jsou bez podstaty, nereálné a příliš idealizované.

Sny a iluze potřebujeme k životu, to ano, ale krmit se jen zblitky může přivodit žaludeční nevolnosti a hlavně, těžkou kocovinu.

Oč sympatičtější mi připadaly střízlivější, možná mírně ironické citace T.Bati, nebo některé aforismy.

Tak třeba nedávno jsem objevila na fejsu u jedné dobré duše (míněno neironicky, to je fakt normální a milá paní se sběratelskou vášní starých věcí, které renovuje a obnovuje) jednu dokonalou zblitku.

Není to citát, je to spíš motivační psaní. Máte rádi motivační citáty a hesla? Setkali jste se s něčím takovým? Také se tomu říká afirmace.

Já tak napůl. Některé mi připadají dobré, rozumné i posilující, jiné příšerné, přehnané, kýčovité a svým způsobem deprimující.

Přestože je toto motivační psaní míněno upřímně a pozitivně, na mě má naprosto opačný dopad - vnitřní pocit znechucení, nevěřící úžas, skepse a navíc pocit totální deprese, že se mně takový den nejen nepodaří, ale za svůj život ani jednou nepodařil.

A to připouštím, že i v mém podělaném životě se našly pěkné a vydařené dny.

Naštěstí však vím, že ne všechno, co je psané, je dané a ne všechno, co se doporučuje, se musí brát vážně.

A tak se zkuste trochu inspirovat, trochu pobavit a doufám, že se neznechutíte.

Začínejte každý den s tímto textem a váš život získá nový smysl! (Teda, nesázela bych na to. Ale za přečtení stojí.)

Dnes jsem se probudil brzo ráno a hned jsem věděl, že tento den bude tím nejlepším v mém životě! Setřásl jsem veškeré pochyby a rozhodl se, že celý den bude sváteční. Rozhodl jsem se být vděčný sám sobě za svůj podivuhodný život, za všechna svá vítězství a úspěchy, inspiraci a požehnání a samozřejmě i za všechny těžkosti, které jsem měl. Vždyť mě jenom posilovaly!

Tento den rozhodně prožiju s hlavou vysoko zdviženou a se srdcem naplněným štěstím. Budu vděčný za všechny ty obyčejné věci, které mě obklopují, za ranní rosu, slunce, oblaka, stromy, květy a zpěv ptáků.

Budu dnes velmi pozorný. Podělím se o svou radost s lidmi kolem. Díky mě se dnes někdo usměje. Udělám něco neobyčejného a pěkného pro někoho úplně neznámého. Složím tu nejupřímnější poklonu někomu, kdo je dnes nevím proč smutný. Řeknu dítěti, že je neobyčejný človíček. A té jediné, kterou mám rád, řeknu, jak moc ji miluji a jak mnoho znamená v mém životě.

Dnes si nebudu dělat starosti pro to, co nemám a budu děkovat Vesmíru za ty kouzelné věci, které mě na světě obklopují. Vím, že obavy jsou jenom zbytečnou a marnou ztrátou času. Má víra ve vlastní síly a moje předvídavost mě přivedou k cíli.

Dnes, než půjdu spát, určitě ještě vyjdu ven a podívám se nahoru - na nekonečné nebe s miliardami hvězd. A s dojetím se budu kochat jejich krásou a krásou nádherného měsíce. Budu děkovat Vesmíru za všechnu tu krásu kolem.

A až večer položím hlavu na polštář, budu světu vděčný za tento nejkrásnější den svého života. Budu spát šťastným snem dítěte, které se nemůže dočkat příštího dne. Protože zítra bude ten nejlepší den mého života!

Co na tohle říct. Při čtení mi naskakovaly osypky a dostala chuť na frťana. Ale protože jsem člověk zvědavý a v dobrém rozpoložení i zvídavý, klikla jsem na onenn portál a zjistila, že ne všechno, co obsahuje, je tohoto charakteru. Že si tam zřejmě každý najde to svoje a někdo může být osloven ve chvíli, kdy to nečekal. I já sama jsem objevila hned mezi prvními články jeden, který mě oslovil a který mi řekl, v čem je možná zakopaný pes.

Jen přemýšlím, kde je příčina a kde důsledek.

Duše je vůbec pozoruhodná záležitost. V posledních týdnech a dnech jsem byla psychicky tak vyčerpaná a na dně, že i když jsem prakticky nic nedělala, vláčela jsem se, jako bych nesla na zádech tíhu celého světa. Cítila jsem tu tíhu celého světa, hrbila se pod ní, byla unavená a chtělo se mi jen spát a spát a spát.

Ať mi nikdo neříká, že psychika nic neznamená. A ať mi nikdo neříká, že je lehké bojovat a pracovat na sobě a že stačí jenom chtít.

K té práci na sobě totiž člověk potřebuje jednu maličkost - motivaci.

Kde vzít motivaci, když kolem sebe vidím jen pusto a na obzoru temno? Když nevidím cestu, když vzývám osud i boha a nikdo neodpovídá, když moje duše křičí hrůzou a nenachází pomoci? Kdy posílám SOS celému vesmíru i tvůrci toho všeho, nebo prostě jen tak do éteru a připadám si jako neviditelná.

Jen to neštěstí ze mě asi vyzařuje v silných energetických vlnách.

Možná to je příčinou mých potíží, ale proč by mělo neštěstí vyzařovat, kdybych ty potíže neměla?

Paradoxy začarovaných kruhů.

A paradoxem je i to, že v této době, zoufalá a na dně, jsem se rozhodla udělat krok, který jsem měla udělat už před půl rokem. A přestože je to krok možná hloupý a do neznáma a naslepo a kritický, uchránil mě zřejmě před pádem na úplné dno.

Je to o strach, vykročit do neznáma a nevědět, do čeho jdete. S minimem prostředků a s budoucností nejistou. Ale dál už to prostě nešlo.

Co bude dál, nevím. Nejhorší je totiž, neumět se rozhodnout, nevědět, co dělat, jestli pravá nebo levá, jestli zůstat a ještě něco zkusit, nebo to všechno pustit a jít dál.

Jenže - i to nejhorší rozhodnutí je lepší než váhání bez výsledku a bez budoucnosti. V okamžiku rozhodnutí ze mě ta příšerná ochromující hrůza a bezmoc spadla a i když je budoucnost nejistá, poprvé po dlouhé době mám pocit, jako bych se nadechla.

U Lofn jsem včera objevila citát, který jsem milovala a myslím, že autorem je Fulghum, kterého myšlenky i knihy mám velmi ráda. I když občas mi připadá taky trochu ujetý (autor), přesto si myslím, že svět složený z Fulghumů by byl rozhodně příjemnější než svět, složený, řekněme, z Kalousků.

Tentokrát mě však neoslovil, jsem pořád ještě unavená a tato slova mi připadají slabá. Nevěřím. Jenže zároveň vím, že nevěřit je zmar, nevěřit je pád a nevěřit je ztráta.

Zkusím tedy věření a víru stočit na přijatelnější stupeň vnímání reality.

Na takový, ve kterém se ono věření může s realitou snoubit.

A vzniklo něco mého, jakási parafráze Fulghumova výroku, který mi v momentální chvíli připadá výstižnější - a ne, nepovažuji se za něco lepšího nebo chytřejšího než Fulghum. Jen vidím svět trochu jinýma očima.

Dnešní článek jsem zamýšlela opravdu jako sbírku citátů přecitlivých a citově vydírajících kontra posilujících a pro život se hodících. Leč myšlenkové pochody jsou různé a každý asi ví, jakými klikatými cestičkami se dopracujeme od koupi autobusové nebo tramvajové jízdenky k nesmrtelnosti chrousta.

A chcete vědět, který článek že mě to oslovil? Je pod názvem Lidé, kteří jsou cítit neštěstím a najdete jej přímo kliknutím.

P.S. po vyspání se a krátké úvaze jsem článek trochu pozměnila. Podstata však zůstává stejná...