Mravenci

Další kniha v padesátibodové výzvě. Dá se říct, že kniha, kterou bych si normálně nepůjčila a byla by to škoda, kdybych si ji nepůjčila, protože jde o knihu nevšední.

Původně měla patřit do sekce Kniha, ve které nejsou postavy lidé. Ale zmýlil mě název a hlavně, spletla jsem si ji s jinou knihou. Naštěstí je tu padesát škatulek a to by byl čert, aby se do některé nevešla!

A kdyby, vymyslela bych padesátou první.

Naštěstí jsem našla a Mravence mohla přiřadit do sekce Kniha s jednoslovným názvem.

6. - kniha s jednoslovným názvem

Mravenci Borise Viana je povídková kniha. Jednotlivé povídky nejsou návazné, dají se číst i odděleně. A jsou vskutku jedním z nejpodivnějších čtení, ke kterým jsem se dostala.

Neznám Borise Viana ani jeho dílo a Mravenci byla vůbec první kniha od něj, která se mi dostala do rukou. A musím říct, že zaujala na sto procent, protože takový úlet jsem dlouho neviděla. Nevím, jak bych zažánrovala tvorbu Borise Viana - snad, fantaskní? Surrealistické? Protože přesně takto mi jeho povídky připadaly. Prapodivný svět, ve kterém se dějí neuvěřitelné věci, lidi se chovají chvílemi jako totální cvoci a zvířata mluví, krutý svět války a obyčejný svět namlouvacích rituálů, zachráněný kocour, který prochází se svými záchranci různými etapami, až k hrůznému závěru, komparzisté, unavení věčným omíláním jednoho a toho samého, sny, realita, a pocit neskutečna.

Zaujala mě hned první povídka s titulním názvem knihy - Mravenci. Zběsilost války mi připomínala vidění Ericha Remarqua. Nesmyslnost a bláznivost určitých situací mi připomněla Hellerovu Hlavu XXII. A dohromady tu máme Mravence Borise Viana. V krátkých úryvcích vidím neobyčejnou brutalitu, kterou hlavní hrdina, vypravěč, už snad ani nevnímá jako brutalitu, protože v přemíře hrůz brutalita zevšedněla do té formy, že si z ní dělají vojáci legraci.

V malých útržcích vidím život v pekle války. A v momentě, kdy se rýsuje nějaká naděje na vztah, hlavní hrdina umírá.

Několik ukázek si dovolím nabídnout:

Šokující a nečekané závěry, to je další věc, která spojuje povídky Borise Viana. Rozehrává hru lehce jako s pinpongovým míčkem, občas ujíždí do jakési formy tragikomického humoru, ale závěr je skoro vždy nečekaný - a tragický.

Dalších pár ukázek, jen ilustračně:

Asi nejvíc mě zaujala povídka Blues pro černého kocoura. Možná pro ten poetický název, možná pro samotný děj, možná pro tu šílenou ujetost. A taky pro konec, který byl jako puntík za bizarním schizoidním snem.

Z dalších povídek ještě několik ukázek:

(navíjená silnice na pneumatiky ve mě vzbudila představu Dalíovských obrazů. Snad i proto jsem povídky označila za surrealistické.)

Mravenci sestávají z jedenácti různě laděných povídek. Od hrůzné válečné mašinerie, přes obyčejný výlet vlakem, malé velké běsy obyčejného mladíka, cestování a různé lidičky, přes nejobyčejnější průběh jednoho natáčení.

Přiznávám, že povídky Borise Viana jsem si musela dávkovat. Není to něco, co se dá zlousknout za jeden večer, něco, co má počátek, děj a konec, něco, co je pochopitelné a lehce nalinkované. Rozhodně to není Teen Pop!

Také jsem se k nim vrátila a znovu si je přečetla, pro lepší pochopení, nebo spíš, pro lepší vychutnání si té hravosti a snivosti a bláznivosti.

Zcela jistě bych tuto knihu doporučila, ale spíš pro ty, kdo se nebojí otevřít něčemu novému. A Boris Vian bude zřejmě autor, po kterém sáhnu při příští návštěvě v knihovně.