Ze
všech lattéček a kapučín mi nejvíc chutná turek. Klasický, spařený, ani
nemusí být v džezvě. A tady to byla poctivá porce, pěkný hrnek, žádný
pidišáleček na dva prsty. Horší bylo s výběrem pišingru, k tomu turkovi.
Ač řezy vypadaly lákavě, dát za jeden třicet korun se mi fakt
nechtělo... takže nakonec vyhrály hraběnčiny řezy, které byly nejen
cenově sympatické, ale i dobré.
A zatímco sedím
a popíjím a míchám kafe a ukrajuji malou vidličkou ten hraběnčin řez a
vychutnávám si lahodné sousto moučníku s jablky, koukám z okna a sleduji
zadní sklo auta. Nic jiného momentálně ve výhledu není. A oči se stáčí k
lehce zakřivenému odrazu větvoví.
Piju
kafe, hořký jak život a přitom chutný jak život, dolaďuji hraběnčiným
řezem (kdo přišel poprvé na to, že jablka v moučníku jsou tak dobrá?),
plánuji co bude dál, přemýšlím nad dalšími kroky, a kupodivu aspoň na
chvíli si připadám jak živá. Nevím, jak dlouho ten stav vydrží,
sklouzávám očima znovu přes okno a sleduji ten zajímavě zkreslený obraz,
mám chuť vytáhnout foťák, ale je mi to trochu blbý a hlavně, zabrala
bych i zbytečný kus okna, takže jen tak koukám a přemýšlím o
nesmrtelnosti chrousta. Že bych zkusila neplánovaně koupit barvu a
vymalovat? Vyházet skříňky, přebrat a nelítostně se zbavit balastu? Nebo
aspoň části balastu? A co lze za balast považovat?
A ze všech
myšlenek ohledně papírovacích povinností, malovacích vizí, uklízecích
pohrom a představy soboty se sérií filmečků, a taky co vařit? - najednou
kafe dopito, řez snězen, odcházím... a lovím foťák. Cvakám první záběr a
podívám se o auto dál. Hm... to bych mohla vzít také.
Přidávám záběr z většího celku. Ono se nám to hezky odráží i na kapotě.
Leč auta nekončí a stromoví kolem také ne. Takže - zkusím ještě jeden záběr, když už mám ten foťák odkrytkovaný.
Hrome,
aut celá řada. Kdo by odolal? Chvilku se rozhlížím a pak se rozhodnu
ignorovat všechny kolem. Ať si myslí, že jsem megacvok. Nebo megacvak? 
Prostě
pokračuji dál. Už tak trochu čekám, že odněkud někdo přiběhne a začne
na mě řvát. V horším případě mi bude chtít vyrvat foťák. Nedám nikouška,
ani za nic! Ale lidi jsou zatím v poklidu, možná mají jiné starosti,
než si všímat podivného stvoření, které popochází kolem aut a fotí -
auta.
Odrazoffky
můžou být opravdu různé. Ale až dnes u turka mě napadlo fotit
odrazoffky aut, oken a kapot... a vážně, od nikoho jsem ten nápad
neodkoukala, i když je možné, že už někdo takovéto odrazy fotil. Prostě
mě políbíla múza. Nebo múzák? Anebo za to může fakt turek...
Žádné komentáře:
Okomentovat