pátek 20. listopadu 2015

Za odrazoffky může turek

A stačilo jedno, aby nejel jeden autobus a já strávila v Židlochovicích o hodinu déle. Pěšky se mi nechtělo a sedět na zastávce taky ne. Takže jsem se courla do cukrárny a zhřešila...

Ze všech lattéček a kapučín mi nejvíc chutná turek. Klasický, spařený, ani nemusí být v džezvě. A tady to byla poctivá porce, pěkný hrnek, žádný pidišáleček na dva prsty. Horší bylo s výběrem pišingru, k tomu turkovi. Ač řezy vypadaly lákavě, dát za jeden třicet korun se mi fakt nechtělo... takže nakonec vyhrály hraběnčiny řezy, které byly nejen cenově sympatické, ale i dobré.

A zatímco sedím a popíjím a míchám kafe a ukrajuji malou vidličkou ten hraběnčin řez a vychutnávám si lahodné sousto moučníku s jablky, koukám z okna a sleduji zadní sklo auta. Nic jiného momentálně ve výhledu není. A oči se stáčí k lehce zakřivenému odrazu větvoví.


Piju kafe, hořký jak život a přitom chutný jak život, dolaďuji hraběnčiným řezem (kdo přišel poprvé na to, že jablka v moučníku jsou tak dobrá?), plánuji co bude dál, přemýšlím nad dalšími kroky, a kupodivu aspoň na chvíli si připadám jak živá. Nevím, jak dlouho ten stav vydrží, sklouzávám očima znovu přes okno a sleduji ten zajímavě zkreslený obraz, mám chuť vytáhnout foťák, ale je mi to trochu blbý a hlavně, zabrala bych i zbytečný kus okna, takže jen tak koukám a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Že bych zkusila neplánovaně koupit barvu a vymalovat? Vyházet skříňky, přebrat a nelítostně se zbavit balastu? Nebo aspoň části balastu? A co lze za balast považovat?
A ze všech myšlenek ohledně papírovacích povinností, malovacích vizí, uklízecích pohrom a představy soboty se sérií filmečků, a taky co vařit? - najednou kafe dopito, řez snězen, odcházím... a lovím foťák. Cvakám první záběr a podívám se o auto dál. Hm... to bych mohla vzít také.


Přidávám záběr z většího celku. Ono se nám to hezky odráží i na kapotě.


Leč auta nekončí a stromoví kolem také ne. Takže - zkusím ještě jeden záběr, když už mám ten foťák odkrytkovaný.


Hrome, aut celá řada. Kdo by odolal? Chvilku se rozhlížím a pak se rozhodnu ignorovat všechny kolem. Ať si myslí, že jsem megacvok. Nebo megacvak? Úžasný



Prostě pokračuji dál. Už tak trochu čekám, že odněkud někdo přiběhne a začne na mě řvát. V horším případě mi bude chtít vyrvat foťák. Nedám nikouška, ani za nic! Ale lidi jsou zatím v poklidu, možná mají jiné starosti, než si všímat podivného stvoření, které popochází kolem aut a fotí - auta.
 






Odrazoffky můžou být opravdu různé. Ale až dnes u turka mě napadlo fotit odrazoffky aut, oken a kapot... a vážně, od nikoho jsem ten nápad neodkoukala, i když je možné, že už někdo takovéto odrazy fotil. Prostě mě políbíla múza. Nebo múzák? Anebo za to může fakt turek...


Žádné komentáře:

Okomentovat