Něco o bolesti na duši aneb Téma týdne

26.12.2010 (téma týdne)

Jak se dá Bolest na duši napsat na povel?

Obecně mi témata týdne nevadí, některá mě inspirují, k jiným jsem vlažná. Ale vyhlásit v týdnu, kdy přicházejí vánoce, téma Bolest na duši, mi nepřipadá zrovna jako dobrý nápad.

Na vánoce jsou lidi nějak citlivější. Snad ta atmosféra, kterou se nám snaží média (úspěšně) vtlouct do hlavy - z přirozených oslavných svátků narození Ježíška (nebo pohanských oslav slunovratu) se náhle stávají povinné svátky radosti, štěstí a zářících úsměvů, nejlépe v kruhu rodinném.

S přezdobeným stromkem, a s desítkami zabalených dárků. S ukázkovou večeří, kde rodina slavnostně oděna zasedá ke svému kapříku s bramborovým salátem. S cinkavou vlezlou vánoční hudbou a ho ho ho stále více se objevujícím vousatým dědkem v červeném oblečku.

A většinou se věci mají tak, že rodina je právě před Vánoci nejvíc vynervovaná. Děti by slavily, což o to, ale rodiče uštvaní z práce (neboť v prosinci se nejvíc finišuje, co kdyby byl konec světa a nebyly uzavřeny účetní položky) letí do druhé směny, ve které shání poslední věci, stromky, kapry, brambory na salát, vína a dětské šampusy, cukroví (ti osvícenější ořechy, ovoce a zeleninu), a co ještě ještě pod stromeček?) a taky doma uklidit, nachystat, uvařit, ozdobit, pobalit, a den má sakra jen 24 hodin. Jak to ti naši předkové zvládalil?

A pak jsou tu lidi osamělí.

Lidi s bolestí na duši. S takovou bolestí, která nejvíc vystupuje právě v tento čas vánoční. Lidi opuštění. Osiřelí. Ovdovělí. Lidi sami se sebou.

A díky této uměle vytvářené slavnostní rodinné náladě (nic proti pohodovým rodinným náladám) tito lidé mají najednou pocit, že něco není v pořádku. Co vlastně udělali, že si zasloužili být sami? Proč kolem sebe nemají milující rodinu? Proč jsou jejich domovy ztichlé a náhle nějak víc prázdné?

A když už se cítí osamělí a nemilovaní, proč své pocity ještě rozebírat? Proč by měli svou bolest ještě zvětšovat? Svou osamělost zvýrazňovat?

Proč o tom psát?

A hlavně - proč o bolesti psát na téma týdne a zrovna před vánoci?

Naopak. Myslím, že lidi by měli být o vánocích hlavně v pohodě. Vyrovnaní sami se sebou i s okolím a schopni přijmout dobrou náladu a přenést se přes předvánoční štvanici. Kdybych to měla ve své moci, nařídila bych už tři dny před Štědrým dnem povinné volno. Nejen aby lidi měli čas stihnout to, co chtějí, ale aby měli také čas se trochu zastavit. A nadechnout.

Trochu čas, aby vzali telefon a zavolali své babičce nebo dědovi, kterého neviděli rok. Nebo čas, aby se za svou babičkou nebo dědou rozjeli. Aby navštívili své kamarády, tety, strýce, sestřenice, sourozence oženěné a provdané a přestěhované kamsi na druhý konec republiky. A když je navštívit nemůžou (přece jen, na druhý kus republiky je to dlouhá cesta), tak si v klidu popovídat aspoň po telefonu. Vždyť je to tak úžasný vynález!

Nepsala bych o bolesti v duši. Každý z nás si ji tam někde v koutku srdce nosí.

Raději bych naordinovala něco na radost.

Třeba starého dobrého Beethovena a jeho Devátou... Zde v netypickém provedení.