Vteřiny a minuty se stíhají navzájem a v nekonečné honičce nám kradou čas.
A v té rychlosti si uvědomuji, že už je to vlastně šest dní od Štědrého večera.
Den za dnem utíká a mám pocit, že jsem vůbec nic neudělala, nikde nebyla, nic nezažila. Za celých šest dní. Jen práce a práce - a relax u knížky nebo u počítače. (Je to možná zajímavý relax, ale je.)
A je to vlastně jedno, jestli se jedná o pět dní nebo pět týdnů. Čas je pořád na útěku.
Někdy
se mi dokonce zdá, že se posunují hodiny. Že přeskakují minuty. Že
někam uprchly, schovaly se a dovolily těm pozdějším, aby je předběhly.
Někdy se mi zdá, že jediné zákony, které fungují, jsou ty Murphyho.
A
za chvíli bude Silvestr a Nový rok a nová předsevzetí. A já si jen
matně vybavuji, že pár jsem jich letos měla. A taky si matně vybavuji,
že se mi nepodařilo splnit ani jedno. Děsivé...
Kytky za okny mi definitivně odešly. Proč? Protože jsem na ně jednoduše zapomněla.
Nestihla jsem zajít do kostelů na jesličky, ani do kina na Harryho Pottera.
Nestihnu ani výstavu terakotové armády v Brně.
Chtěla bych zastavit čas. Nebo ho aspoň zpomalit...
A toto je jedno z předsevzetí, které si do Nového roku nedám.
Protože už dnes vím jistě, že to nedokážu...
Žádné komentáře:
Okomentovat