Brněnské manévry

Dnes jsem měla mimořádně odpoledne volno a tak jsem se rozhodla pro výjezd do Brna.

Popravdě, nebylo to jen tak zničehonic, chtěla jsem navštívit Výtvarné potřeby. Celý víkend jsem totiž hledala informace kolem enkaustiky a taky mě láká malovat na hedvábí. Na náročné vzory si netroufám, ale na hedvábí se dá barvit i prolínavě a ta enkaustika taky vypadá zajímavě. Projela jsem několik e-shopů, jeden jsem si dokonce zaháčkovala objednávkami skoro do dvou tisíc, ale pak jsem to celé zrušila (abych nebyla zbrklá, jasně) a našla si dvoje dostupné výtvarné potřeby v Brně, ověřila si, jak moc se liší a neliší cenami a v rámci ušetření několika korun (lakomá Barka) jsem si řekla, že koupím něco v jednom a něco v druhém.

Půl hodiny předtím začalo nějak pohřmívat, dala jsem tomu čas, a pohřmívání se vytratilo do neznáma.

Přestoupila jsem na Vídeňce a zaujal mě jízdní řád do Laa. Ne že bych se honem vypravila do Laa, ale jak jsem tak projížděla zastávky, neuniklo mi, jak některé vesnice (městečka?) mají zastávek několik. Velkorysé! A praktické, jestli je dědina dlouhá jak babský řeči, tak pro jedny by to byl pořádný kus cesty.

Tak třeba Hrušovany nad Jevišovkou. Pravda, to už je město, žádná dědina, a tak má zastávek hnedle patero.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Takové Troskotovice mají zastávky tři - prodejna, škola a hřbitov. Zajímavý sled.

Ani v Pohořelicích nejsou žádní troškaři!

Tak jo. Přestoupila jsem na šalinu a jela směrem na Husovu, kde měla být ona prodejna. Plán byl následující, kdyby vás to náhodou zajímalo (a kdyby ne, tak tomu stejně neujdete, muhehe) - navštívit výtvarné potřeby na Husové, vyplenit je (nebo spíš vyplenit peněženku), přejít ke kostelu u Jakuba, pozeptat se v místním fotografickém oddělení na tisk fotek a nějaké rámování (před třemi roky jsem tam nechala pro bráchu tisknout vzpomínkovou superkoláž k narozeninám), podívat se na Kobližnou do nějaké nové galanterie, kteroužto jsem objevila na internetu a nakonec dorazit k výtvarným potřebám číslo dvě, dokoupit plánovaný zbytek a pila na vlak. (Pila rovná se fofr, v tomto případě).

Výtvarné potřeby č.1 byly pastvou pro oči a těžký zásah do hercny, protože mé roztoužené srdéčko by nejraději schvátilo všechno, co tam bylo, včetně pájecích cínů (nevím nač by mi byly, ale byly tam). Zatla jsem zub a peněženku přiškrtila do rozumné míry. A co jsem vlastně koupila, když o tom tak klechtám? Barvičky na hedvábí, černou tenkou tužku lihovou (na popis cédéček), pár enkaustických vosků a papírů. Jsou totiž speciální, víte? Ty papíry.

Vzala jsem to pěškobusem, přes novou radnici, jen jsem si nebyla jista, jestli nebude někde něco zavřeno, ale nebylo. Na nádvoříčku jsem byla zastavena třemi mladými výletnicemi, které chtěly společné foto, a tak mě poprosily, jestli bych je necvakla. To víte že jo! Ale v prvním momentě jsem se zarazila, protože záběr nebyl dobrý. To potěšilo v duchu mou nevycválanou neprofesionální dušičku, že jsem nezmáčkla hnedle čudlík, ale zkusila je zabrat tak, aby byl vidět i celý artefakt, který se na nádvoříčku vyjímá. Co víc, ještě jsem je vzala jednou, s jiným úhlem. Holky byly nadšeny, tak snad fotka byla povedená.

Směrem ke Svoboďáku jsem zpozorněla, protože jsem zaslechla nějaké vyvolávání a halekání. Kruci, poslední zvonění!

Zaostřila jsem do okolí a nabrala opatrnost. Maturanti, cítím s vámi, ale sorry, peněz na rozdávání nemám. Navíc, pokud člověk potká takových skupin třeba pět, aby šel vybrat bankomat.

Na Svoboďáku se poflakovalo pár maturantů, někteří v hábitech jakýchsi, jiní v civilu. Nenápadně jsem se pokusila je vyfotit, ale fotky byly vážně nepovedené a padly do koše.

Mimo lidičky mě zaujal bilboard zaseknutý hnedle u sochy. Ten drsný nápis! Co asi znamená? Jedná se o sousedskou hádku? Nebo něco s jiným pozadím?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Trocha vysvětlení přišla z druhé strany.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou k fotografickému studiu jsem zabrala můj oblíbený kostel sv.Jakuba. Nádherná stavba, při pohledu na něj si vždycky vzpomenu na román Nebeský strom. A vevnitř! Toho světla! Vznosná klenba, kadidlem vonící vzduch a velebné ticho.

Dnes ale pár záběrů zvenku, nebylo to lehké, vzpomněla jsem si na Frypata, když právě tento kostel fotil do svého článku.

Pohled na kostel ze Svoboďáku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přede mnou skupinka maturantů z posledního zvonění. Zbaběle zabráni zezadu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tato deska je tuším nová, nic takového jsem tam neviděla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Místo, kde bylo fotografické studium, leta letoucí, jsem nenašla. Prodejna prázdná a v ní úpravy v plném proudu a bude tam nějaké poradenské centrum. Doufám, že se bude jednat o finanční poradenství, to je hodně hodně důležité.

Přesto jsem ještě zabrala ten nádherný dům.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naštěstí jsem zmerčila Kodak a tak se šla poptat, zajímaly mě i fotoobrazy na plátno. Potěšilo mě, že z mých fotek by šel udělat obraz až 60x90, to je dost rozměrný obraz! Nepotěšila mě cena, i když chápu, že je v tom materiál, styl tisku a napínání plátna na rám, přesahuje moje možnosti, zas takovej Ročild nejsem.

Na Kobližné jsem navštívila ještě fotolab, kde jsem si zjišťovala další možnosti.

A vyfotila jeden z posledních původních obchodů, které ještě nebyly po 89. zrušeny.

Prodejna ovoce a zeleniny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Textilní galanterii jsem tam ovšem nenašla. Asi nějaký internetový šotek.

Stočila jsem směr na Josefskou, kde byla ta druhá prodejna výtvarná, jasně. Tam jsem koupila šátky hedvábné a fantomovou tužku. Víte, co je fantomová tužka? To je taková, kterou malujete na textil vzorek, a která se po vyprání ztrácí. Když jsem však vykročila z prodejny ven, málem jsem padla do pasti v podobě dalších maturantů s posledním zvoněním. Naštěstí v ten moment okupovali jiné kolemjdoucí, takže jsem zbaběle vycouvala na Římské náměstí a vzala to oklikou.

Docela znavená a hladová jsem si hned ohřála včerejší oběd a vybalila barvičky, šátky a papíry...

Jo, ta černá lihová tužka píše bíle.