Po pouti aneb sametovské variace

A pro změnu, zcela originálně, přidávám poslední článek - po pouti.

Dny se hrnou jako loňské vody (o letošních vodách moc psát nebudu, taková sucha snad ještě nebyly) a Petropavelská už je dávno v čudu.

A nic nového pod sluncem. Léto na krku, jím, spím, chodím do práce, bloumám po blozích, vztekle pletu a taky párám. Jsem jak ta kněžna z Čtvrtkova Rumcajse - dvě očka upletla a třetí vypárala.

Náš ňuní mě poslední dobou zlobí. Minule mi ze dvora vyběhnul na střechy, oběhnul to dokola a čekal venku v předzahrádce, až ho laskavě objevím. Nevím, jestli ho pochválit za šikovnost, nebo mu naplácat za lajdačiny.

To samé, když mi občas vyběhne ze dveří na předzahrádku. Kdyby se tam aspoň držel, to bych pochopila, ale občas ho chytna raplaus a má skony přímo sebezničující. Nejraději se vypraví zalézt někam pod auto a náramně se baví tím, jak chodím kolem dokola a lákám ho ven. Občas, tak po pěti minutách neustálého přesvědčování a doprošování, najednou vyleze, přijde ke mně a začne se lísat.

Dilema - když mu zmydlím zadek, začne preventivně utíkat a nikdy ho už nevylákám.

Když ho pochválím, bude to považovat za kladný a chvályhodný skutek a zalézat pod auta permanentně.

Jak z toho vybruslit?

(Už slyším námitky - tak proč ho pouštíš ven, kozo pitomá, sánská? A odpovídám - protože mi občas proklouzne mezi dveřmi, když otvírám z ulice nebo jdu s něčím do popelnice. A fakt ho neuhlídám 24 hodin denně.)

A tak třeba ve středu.

Na předzahrádce, v divoké džungli. Rekognoskuje terén.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přikrčil se a chystá se ku skoku na nepřítele!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatímco se snažím fotit, znenadání mění styl a směr a bez zaváhání zamíří pod nejbližší auto.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hledej, šmudlo!

Ten den to přepísknul. Schoval se pod jedno auto, pak pod druhé. Nakonec zaparkoval pod třetím a ulovil ho skorosoused, chlápek od nás z ulice, kterej šel zrovna kolem a viděl ho.

Sametka chycen a předán mi!

A přestože jsem mu slibovala děsivou smrt vlastníma rukama a rozkouskování na několik malých Sametků, skorosoused se smál a říkal - ale nezabijete ho... Ale nerozkouskujete ho...

No, měl pravdu.

Ale po zbytek dne jsem pana Sametku okázala ignorovala. A protože věděl, že přeťáp, zalezl do křesla a sladce spinkal.

A večer se připlížil za mnou na sedačku a začal hlasitě příst...

A předl mi pohádky na dobrou noc.

Mizera jeden.