Naděje je silné slovo. Ne nadarmo se říká, naděje, láska a víra.
Patří k sobě jako lžička k hrnku, tkanička k střevíci, nebe a slunce....
Naděje
je cosi nepopsatelného. Něco imaginárního. Stín či představa. Iluze,
kterou všichni vzývají, někdo zatracuje, někdo v ni nevěří, ale tam
někde uvnitř, hodně hluboko, naděje pořád žije.
Je naděje
víra? Víra v cokoliv, když ne v Boha, tak víra že se něco změní, že se
něco zlepší, že současný stav, ať je jakkoliv hrozný, jednou pomine.
Naděje je s vírou tak pevně spjata, že jedno asi nemůže existovat bez
druhého.
Nadějí žijí všichni, ať to popírají či ne.
Naděje
vkládá každá matka do svého dítěte. Naděje, že bude mít jednou lepší
život než ona sama. Ta naděje je nekonečná jako lidstvo samo.
Naděje, kterou potřebuje každý nemocný. Naděje, že se nemoc přemůže a člověk se uzdraví.
Naděje
školáka, že zrovna ten den nebude vyvolán. Naděje studentů, že se
dopracují až k maturitě. Naděje holky, které se líbí kluk odnaproti...
Vlastně
v každém okamžiku, v každém kroku a v každé chvíli kdy něco děláme, se
skrývá naděje. Naděje, že tento článek bude mít nějaký smysl, naděje, že
když uvařím oběd, bude chutný, naděje, že nejnovější kočičí nadílku
udám do dobrých rukou. Naději koneckonců měla i ta nová kočičí máma, jen
se pro jistotu posichrovala a koťata vykotila někde jinde. A s nadějí
je dovedla po měsíci k nám domů.
Každý doufá. I
v téměř ztraceném okamžiku. Vzpomínám si na epizodu z filmu Dvě věže
(Pán prstenu), kdy obránci v Helmově žlebu čelí obrovité přesile
bojových skurutů. Když vidí to množství, které se na ně valí. Když
Aragorn říká malému chlapci: Vždycky je naděje.
Co
drželo statisíce lidí v koncentračních táborech při životě? Vůle žít?
Pud sebezáchovy? Určitě ano, ale i naděje, že každým dnem se může
situace změnit a že se dočkají vysvobození.
To
magické slovíčko nás drží při životě tenkými, ale ocelově silnými
vlákny. Voní jako déšť a má barvu modrou. Neboť modrá je barva naděje...
Obrázek není můj, stažen z netu, autor neznámý...
Žádné komentáře:
Okomentovat