Bylo to ve snu. Bylo a nebylo. Nebylo a bylo.
Hledala jsem a nevěděla co.
Šla jsem a hledala jsem.
Bloudila jsem lesem a vyšla v pustiny.
Cesta ztracená do neznáma...
Krvavě vzplál obzor.
Nebe zuřilo utajeným hněvem.
A když jsem se ohlédla, sestoupil měsíc do mých smutků.
Zavřete se nade mnou, cáry temnot, šeptala jsem do dlaní.
A z mlhy vzešel anděl. Hrozivý a teskný.
Ty chceš najít cestu? Proč mě nepožádáš?
Bojíš se?
Nevěřila jsem tomu, co vidím.
Ty nevěříš na anděly, osud ani zjevení.
A smutně stál s křídly schoulenými.
Byla mu zima z lidského sobectví?
A potom vztáhl ruku
a dlaní rozžal světlo v temnotách.
Jak lehký plášť mě světlo pohladilo.
Jak lucernu v dálce by rozsvítilo.
A když jsem se ze snu probudila...
Byl tam.
A maloval úsvit modrým štětcem.
Se zlatou tečkou na obzoru...
(Původní fotka vyfocena několik dní před, při jedné procházce. Později vytvořeny prolínačky a celkově to ve mně evokovalo tento fantaskní minipříběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat