Vstoupíte
branou a máte na výběr. Cestičky se rozdělují a křižují. Cesty jsou
dlážděné nebo vysypané pískem. Kolem hrobů stojí jako bodyguardi letité
stromy. Kaštany, břízky, tuje, tisy, smrky nebo borovice. Hřbitov je
vlastně zahrada zemřelých. Zahrada, o níž se zmiňuje i Hans Christian
Andersen v jedné ze svých pohádek...
Na hřbitov
chodím. Nechodím tam příliš ráda, ale působí na mě uklidňujícím dojmem.
Je to místo klidné a tiché. Občas potkám sousedku nebo úplně cizí lidi,
kteří jdou s konví vody, nebo zrovna zapalují svíčky. Hroby se honosí
přepychovou úpravou nebo skromně vyhlížejí někoho, kdo tu dlouho nebyl. I
hroby mají svůj vnější vzhled. I ony se předvádějí v kytičkové nádheře,
nebo elegantní štěrkové úpravě. Pomníky a náhrobky jsou jako hlavy.
Učesané a nalíčené. Připadá mi, že to jsou snad umělecká díla. Každý
originál. Každý jiný vzhled. Některé jednoduché a elegantní, černá žula a
stříbro, některé zdobené. Kříže, křížky, holubice, andílci. Někdy
květové tepané motivy. Nápisy v různých provedeních. Motivy křížů
jednoduché, hladké nebo členité, zdobné. Hroby a náhrobky kámen a štěrk,
jinde ovinuty zeleným břečťanem, nebo doplněný thújkou či jalovcovým
keříkem.
Lidi, kteří tam spočívají, neznám.
Nevím, jací byli. Kdo z nich byl slušný člověk. Kdo byl vypočítavý
chamtivec a kdo tyran. Kdo byl hrubián, kdo sobec, kdo grázl? Kdo byl
hodný člověk, kdo byl slaboch? Vím jen o své rodině. Neznám rodinu
sousedního hrobu. Nevím, jací jsou to lidé. Neznám ani ostatní rodiny.
Vidím jen pomníčky, jména, a kytky ve vázách - čerstvé nebo zvadlé.
Jednou za rok, kdy je svátek dušiček, hřbitov ožívá návštěvami a
kyticemi a věnci ze smrkového chvojí. Večer, když se setmí, září
stovkami svíčiček. Zářivá tajemná a záhadná galerie... má svou krásu a
své kouzlo.
Anděl, kterého jsem vyfotila nedávno... i tento anděl je součástí malé přírodní galerie.
Žádné komentáře:
Okomentovat