Je zajímavé, jak lze během dne vystřídat několik nálad. Přes
momentální vlnu zoufalství, které mě zavalila po včerejších zprávách
(opravdu o optimismu nelze mluvit), po depresi z jednoho půlnočně
zhlédnutého filmu (jmenoval se Hanebnost a myslím, že o něm napíšu),
přes depresi z ranního vstávání a představy celého dne na této vlně.
Nevím
čím to bylo, jestli je to podzimní slunce tak čarokouzelné, ale špatná
nálada se postupně vytratila. A po krátké práci jsem si místo večerní
zumby zazumbila při úklidu v Relaxu. To je místo, kde dělám. A
několikrát do roka podnikáme cosi jako velký úklid...
Vyždímaná
jak citron jsem měla skutečně pocit, jako bych hodinu tančila zumbu -
zabalila jsem fidlátka, přibalila foťák a šla se projít o zastávku dál.
Neboť venku se smálo indiánské léto.
Byla to dlouhá procházka.
S mnoha fotkama.
Tak aby to někteří z vás vydrželi...
A nepadli cestou.
* * * * * *
Začalo
to jednoduše. Dívala jsem se kolem a hledala, co je pěkného k focení.
Auta fotit nebudu, to jsem zavrhla. I když kolem mě svištěla jedno za
druhým, se zarytými a soustředěnými řidiči.
Můj
nejoblíbenější pohled. Ta vrbka je krásná, rostlá, tyčí se nad vodou,
háže stíny. Ve vrbě se skrývají píšťalky a zasmušilý vodník. Utekla mu
rusalka a přestěhovala se o dva mosty dál...
Takový
pěkný koberec, zvoucí k posezení. Až jsem dostala chuť si prostě
lehnout a kutálet sudy... Zůstalo jen u chuti. Nechtěla jsem riskovat
zastavující auta a přivolaného docenta Chocholouška...
Slunce
zlatilo koruny stromů a mě bylo líto je nevyfotit. Proč ne. Za pár
týdnů, možná dnů, budou zplihlé, zmoklé, holé a smutné.
Prošla
jsem kolem rozházených kaštanových slupek. Rozloupnutých a prázdných.
Proboha! Kaštanová loupež!! Prázdné slupky žalovaly... jsme okradeny!
Na
druhém zastavení u druhého mostku přes říčku jsem zkusmo udělala fotku.
Jen jsem se koukala do dáli. Slunce házelo odrazky na hladinu. Stromy
šuměly a kolem přejížděly auta. Voda voněla.
Okouzlil
mě jeden pohled na jeden zajímavý strom s převislými větvemi. Vytvářel
malebné pozadí při líně plynoucí vodě. Za romantickým zákoutím se
klikatí civilní šedá zaprášená silnice.
Nad
řekou jsem viděla zavěšeny prapodivné pruhované tyče. Bílo-zelenou a
bílo-červenou. Slouží k měření hladiny vody? A proč zelená a proč kousek
dál červená? Připadala jsem si jak propadlý žáček, neuhodnuvší hádanku.
Tyče si tam pořád visí a já pořád nevím, k čemu slouží.
Asi
jsem kdysi byla druidka, protože mám slabost pro stromy. Tedy,
neobjímám je, stačí mi, když kolem nich procházím a obdivuji jejich
členitou kůru a propletené větvoví. Tento mě zaujal. Prostě byl takový
hezký.
Na
břehu říčky mě okouzlil takový malý nenápadný jeřabinový keřík. Tedy,
myslím, že jsou to jeřabiny. Samozřejmě se s nikým nechci přít a když
někdo řekne, že to jsou brusinky, odkývám mu i brusinky. Jen při
tvrzení, že jde o šípek, bych se hádala a trvala bych skálopevně na svém
názoru.
Něco mi vadilo při prvním záběru, tak jsem počkala několik vteřin a vyrobila druhý. Jestlipak poznáte, kde se vloudila chybička?
K
černé bráně se prochází přes starý dřevěný mostek. Trochu jsme měla
divný pocit, ale vydržel, vydržel! V těchto místech stará pila. Nebo
spíš zbor... Voda pod tím mostkem valila pěkně divoce a bouřlivě.
Vzpomněla jsem si na Viktorku.
Při
pohledu z druhé strany jsem neodolala a musela zvěčnít to romantické
zákoutí. Voda a stromy a podzimní barvy, ideální kombinace. Jako v
pohádce o rusalce... zde rusalka pečlivě ukrytá v koruně stromů tiše
kleje a čeká, až ti pitomí tůristi vypadnou a přijde noc, aby si mohla
zatančit svoje půlnoční tanečky.
Světlo
a stín. Po pravé straně řeka, po levé straně pole-louka-les. Měla jsem
chuť se rozběhnout. Ale neměla jsem ty správné běhací botky. Co mě
hrozně štvalo, bylo, že mi do záběru lezly špičky větviček jednoho
stromu. Fotila jsem čtyřikrát, byly tam pokaždé. Taky musí být všude!
Zastavení u brány. Za bránou začíná les. Zakletý les. Taky je tam značka. Dopravní. Zákaz vjezdu!
Na zpáteční cestě jsem našla stopu. Přešla jsem ji. Vrátila jsem se. Vyfotila jsem.
Malý
trucant u zastávky. Tahle kytička se krčila znepokojeně u zdi,
připadalo mi, jako by se chtěla schovat před přijíždějícími auty.
Schovat... ale kam? Tak tu stála zakořeněná a zpívala si květinově: já
malé poupě, já tu stojím v koutě.
Fotky - moje. Neupravené.
Vytříděné! Ve skutečnosti jich bylo asi třikrát tolik. Ale to byste asi neunesli, i kdybyste chtěli...
Žádné komentáře:
Okomentovat