Nechci vypadat jako osoba, která uklízí poprvé v životě. To by
byla legrační představa... ale zdá se mi, že uklízení před dejme tomu
deseti lety bylo docela jednodušší, protože za těch deset let jsem
stačila přikoupit pár blbostí, pár věciček, nějaké ozdůbky, sošky,
porcelánovou soupravu a skleničky.
Taky jsem stačila přikoupit pár (desítek) knížek - některé nové, některé z antikvaritáu (to jsou pro mě skutečné úlovky, protože některé knížky jsem ztratila - zaručená ztráta je půjčení knihy někomu - a tímto jsem je znovu získala. (Tak se vydělávají a udržují penízky v rodinné pokladničce. Ironie...)
Ale odbočuji...
Potřebovala jsem uklidit jen jednu místnost. Místnůstku celkem prťavou,
něco jako šatnu, která však není šatna, protože slouží spíš jako
odkladovna nepotřebného nábytku (dokud se tam co vleze). Vlastně komora?
Komůrka! Pokojíček jak pro panenky! A pitomé dvě skříně. Jednou
odstavená knihovna a jeden odstavený bar, ze staré nábytkové sestavy.
Do
prkýnka, nevěřila bych, co se do těch dvou skříní všechno vleze. Nosila
jsem a nosila a nosila...knížky, knížky, a ještě knížky, skleničky,
porcelánovou sestavu (přepečlivě), nějaké ty figurky, vázičky a vázy,
krabičky s "poklady", talíře a misky. Vršila jsem to všechno na křesla a
na stůl a taky na skříňky a do tašek na zem... a nebralo to konce.
Nedovedu
si představit, že bych se teď stěhovala, komplet se vším všudy... asi
nejvíc omračující je knižní nadělení. Knížky, jak známo, jsou sice
skladné, ale jen do určité míry - na jednu dávku k odnešení jich nelze
dát zase příliš, protože by mohly rupnout ucha od tašek a vaše ruce by
mohly být vytahané až ke kolenům.
Na závěr jsem ještě musela vytahat skla, a pak teprve jsem mohla hnout se skříní (ona taky není nejlehčí).
Opravdu jsem měla o zábavu postaráno... následující očista, umytí skel a vracení věcí už byla malina. Mňamka. Chuťovka.
Měla jsem opravdu velkou, velikou chuť vyházet aspoň polovinu věcí.
Ale
zjistila jsem, že to nejde... ty pěkné koláčové talíře od mámy. Tu
porcelánovou soupravu s růžičkama. Skleničky po tátovi. Pár suvenýrů z
cest. A knížky.
Jediné, co jsem vyhodila, byl hrníček s
ulomeným ouškem. Mohla jsem ho sice slepit, ale myslím, že slepované
věci už nejsou k ničemu. (Pokud se nejedná o ojedinělý kousek, ke
kterému máme nějaký osobní vztah...)
A ptáte se, jestli jsem to musela podnikat?
S lítostí můžu sdělit, že musela.
Nojo, někdy se holt musí.
Náhodný pohled na jednu z hromádek...
Tak nějak celkový pohled.
Dobrodružný koutek s oblíbenými Verneovkami. Ty jsou mimořádně v dobrém stavu, neb byly zakoupeny později...
Pohádkový koutek. Různorodé. Mnohokrát čtené.
Knihy mnohokrát čtené, několikrát stěhované a některé v antikvariátu pořízené.
Je to vidět.
(Jinak se tomu říká salátky...)
Porculán a sklo
Velikonoční maxikýč.
Nebylo možné odolat.
Paráda!
Žádné komentáře:
Okomentovat