Od chvíle, kdy jsem se musela stěhovat z vesničky mé rodné,
střediskové, jsem se pomalu a dlouze učila nikde si moc nezvykat a
hlavně si moc neoblíbit místo, kde žiju.
Jinými
slovy, já tu pitomou dědinu, kde jsem vyrůstala, považovala za domov a
světe zboř se, měla k ní vlastnický a vlastenecký vztah... kde se nabral
v malém děcku, jakým jsem byla, nevím.
Asi to byly každodenní
venkovské lítačky. Možná to byla rána, kdy po probuzení do oken zářilo
slunce, protože jsme měli okna na východ, a přede mnou ležel nekonečný
čas. Možná to byla vůně akátů, které lemovaly část cesty a které se daly
jíst a chutnaly sladce. Možná to pěkný výhled na říčku, která se vinula
kolem, překlenuta úzkou dřevěnou lávkou se zábradlí, za kterou
následovala cesta, po které prý jel T.G.M. A možná to byla loučka před
tou říčkou, vždy na jaře rozkvetlá žlutými hlavičkami pampelišek, které
jsem sbírala na pampeliškový med, pečlivě počítala, a nezapomněla si
vždy uplést pampeliškový věneček do vlasů... do něj jsem zaplétala ještě
další květiny, které se nacházely poblíž, nebo traviny, a pampelišková
ozdoba nabývala netušených podob a rozměrů.
Vzpomínám
si na jeden den, kdy jsem se nečekaně stala nejen průvodcem, ale i
místní průvodkyní. Šla jsem ze školy? Z obchodu? Už nevím, ale oslovila
mě jakási slečna, která hledala jistou adresu jistého mladého muže.
Jakožto správná lonťačka jsem věděla, kde kdo bydlí a tak se jí nabídla
za doprovod... dnes se musím usmívat nad svou naivitou, ale tenkrát jsem
jí cestou upozorňovala na místní "pamětihodnosti", kterých se dalo na
prstech jedné ruky spočítat. Okomentovala jsem místní pomník, památník z
druhé světové války, ukázala jí místní obchod s potravinami (kolem
kterého šla, takže si nutně musela všimnout i bez mého výkladu), líčila
školu s přilehlým hřišťátkem, kde byla hrazda, hradla, gymnastická úzká
lavka a pískoviště. Popisovala jsem jí místní restauraci, sokolovnu a
čističku. Ukazovala jsem jí rozkvetlé kytky a právě onu místní říčku. A
slečna šla za svým klukem a usmívala se od ucha k uchu.
Ukázala
jsem jí ten domek a zmizla za svými dětskými hrami, za svou říší
fantazií a schovávaček. Ale ten její úsměv si vybavuji dodnes, úsměv
trochu pobavený, trochu překvapený, trochu milý.
Žádné komentáře:
Okomentovat