A vůni pokosené trávy vystřídala vůně akátů.
Šla
jsem včera mou oblíbenou cestou (vlastně žádná jiná není ) a natotila
několik mých oblíbených stromů. Asi jsem byla v minulosti druidka nebo
co.
Taky jsem vycvakla několika záběry mou oblíbenou řeku. Nechápu ale, proč mě voda tak přitahuje, když je pro mě vlastně skoro osudová - jednou jsem se málem utopila, podruhé se pode mnou probořil led.
Přesto pohled na vodní hladinu je nesmírně krásný a uklidňující.
Na cestě voněly akáty. Voněly omamně a sladce. A já si vzpomněla na jednu básničku o akátech, kterou jsem četla.
Tady nic nepomůže.
Jsem tady zajatý.
Tytéž sny, tytéž růže
Stříbrné akáty.
Struna se lehce chvěje
Jak listy akátů.
Brnkám si o naděje
červnových návratů.
(Báseň
měla ještě třetí sloku, ale tu si už nepamatuji. Ani nevím, kdo to
vlastně napsal, našla jsem jí v jedné sbírce básní, speciálně zaměřené
na květiny.)
Změna je život a život je změna, ale jsem ráda, že ty proměny nejsou tolik výrazné.
O takovou změnu, že by kaštanová alej byla vykácena a řeka zasypaná, bych nestála.
Žádné komentáře:
Okomentovat