Láska je jen slovo?

Jeden slavný spisovatel napsal román s deprimujícím názvem - Láska je jen slovo.

Dnes nebudu psát o tom románu (snad někdy příště, stojí za přečtení), ale toto prozaické oznámení začínám čím dál víc přebírat.

Včera jsem psala o lásce a o láskách (nejen) májových.

Takže, nemůžu říct, že láska neexistuje.

Dokonce bych připustila, že láska existuje.

Dokonce i láska k jídlu

Lásku k Sovětskému svazu, jak padlo vtipně v komnetářích, asi není třeba pitvat. To bylo totiž taky jen slovo...

Nebudu ani rozebírat slovo láska a jeho význam, je to slovo poněkud profláklé a opotřebované a v určité době jako iluze s křidýlkama - zaplácají a uletí. Taky bych mohla zmínit lásku k penězům, to je asi láska, která není jen slovo, je to ovšem láska bez křídel, láska, která nic nedá. Mimo peněz. Ale jak se zpívá v jedný písničce, štěstí je krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš...

Láska, nebo spíš slovo láska, je inspirativní. Barví svět do růžova, rozněcuje vášně, touhy. V některých případech nás dělá lepšími, nebo aspoň naše představy dělá krásnějšími. Objevuje se v příbězích, románech, povídkách i básních. Vtiskla svou stopu do tisíců obrazů a soch. Nebýt jí, nevznikly by nádherné chrámy, paláce ani domy.

V jiných případech nám dělá ze života peklo, pokud přechází do přehnaně sobecké formy a stává se láskou žárlivou. Láska je vždycky tak trochu sobecká a žárlivá, jinak by to ani nešlo, pokud nám na tom druhém záleží a jemu na nás, potřebujeme, aby byly vztahy vyrovnané.

Ale pokud převládne sobecká touha omezovat a vlastnit, pak láska jako taková je pokřivená a falešná a s láskou vlastně nemá nic společného.

Láska taky může být pořádně tyranizující. To je také láska pokřivená, pouhé slovo, do kterého se dá nacpat všechna manipulace s tím druhým. Manipulace a nadvláda, často v těsném sousedství s násilím. Zmlácení partnerky a poté ujišťování o nehynoucí lásce je ta nejhorší kombinace, jakou si lze představit. S láskou to nemá naprosto nic společného, místo toho by měla nastoupit návštěva psychiatra.

Připadám si jako ta láska, plná protikladů. Nevěřím na ni, ale připouštím, že existuje. Cítím její lacinost, devalvaci, ale také její vnitřní krásu. Připouštím, že je krásná, povznášející, růžově šťastná, ale i nenávistná, žárlivá, ponižující. A také je věrná, když se o ni dobře pečuje. Je jako zahrada. Přestaňte ji zalévat a ošetřovat, uvadne a zahyne a zbyde jenom plevelné smetiště.

Druhé májové povídání o lásce a nelásce doprovozeno upraveným obrázkem z archívu.