Moje peníze

Občas mi náhoda nepřipadá jako náhoda, setkání s lidmi, kteří mě nějakým způsobem nasměrovali jinou cestou, kurz, na kterém jsem se něco dozvěděla, kniha, která se mi dostala do ruky.

Tuto knihu jsem dostala zapůjčenou od jedné mladé dámy, když jsme se bavily o podnikání a těžkostech a samozřejmě penězích, protože na penězích všechno stojí, penězi se platí povinné poplatky a za peníze se dá koupit to základní, co člověk k životu potřebuje, i to ostatní.

A ona si vzpomněla, že si nedávno koupila právě tuto knížku a náhodou ji zrovna měla sebou a tak mi ji půjčila.

Náhoda?

Nebo další pošťuchnutí?

S penězi mám problémy, to přiznávám. Zkrátka, nevydělávám tolik, kolik bych měla a pořád se ptám, kde je chyba. A tuším, že ve mně, a tušení se mi potvrdilo.

Vážení a milí, nedostatek sebedůvěry dokáže napáchat takovou škodu, že si to nikdo neumí představit. Nikdo, až na ty, kteří se s tím také potýkají.

Nezáleží totiž tolik na tom, co umíte, jako spíš na tom, jak to, co umíte, umíte prodat.

Podobně jako pravda odvěká, že šaty dělají člověka, totiž i sebevědomé chování (nezaměňujme s drzostí) dokáže své.

Jednání, chování, vystupování, mluvení - zkrátka, řeč těla.

Ale zpátky ke knize - v několika příkladech jsem se poznala jak vyšitá. Jde o to, myslet taky trochu na sebe. Víření vln. Kdo je přesvědčen, že je k ničemu, své přesvědčení přenese na jiné. Zajímavá myšlenka - když si nevěříš, jak ti mají věřit druzí?

Když si nevážíš sám sebe, jak tě mají oceňovat ostatní?

Při čtení jsem si všímala několik analogií. Kdo se stará o ostatní, je sice oblíbený, ale také zneužívaný. Kdo nemyslí na sebe a myslí jen na druhé, může se setkat pouze s nataženýma rukama a neustálým očekáváním. Připadá to někomu povědomé? Někomu, kdo neustále vaří, pere, nakupuje, stará se o domácnost, o rodinu, ještě chodí do práce - a nedostane se mu pomoci od členů domácnosti? Proč taky? Ta máma to přece zvládne a kdoví, asi ji to i baví, protože kdyby ji to nebavilo, zaúkoluje všechny. To asi napadne ty, kteří této péče užívají v plné míře.

Tato analogie se dá vztáhnout i na další atributy, třeba pracovní. Kolegyně ochotná vždy pomoci je sice oblíbená, ale taky může skončit zavalená prací nejen svou, ale i několik dalších kolegů, samozřejmě bez nároku na finanční ocenění. Navíc její oblíbenost končí u dveří kanceláře, natolik, aby byla pozvaná na kafe nebo na večírek, oblíbená není.

Samozřejmě, pár věcí se dá vyložit až špatně a při dotažení ke krajnosti by se z lidí mohli stát zarytí sobci, kteří myslí jen na sebe. Z principu mohou odmítat sebemenší pomoc, aby to nedejbože mohlo být vykládáno jako slabost.

To je taky nezdravý extrém.

Zlatou střední cestou jsem přišla na jednu věc.

Nejsem o nic horší než ti ostatní.

Svou práci dělám dobře a měla bych za ni dostat zaplaceno.

Neměla bych se bát říct si o peníze, za práci, kterou vykonám.

Nemusím všem rozdávat všechno, co si vydělám.

Ale je dobré občas myslet na ostatní a udělat někomu radost.

Nakonec, že existuje něco víc, síla, která vede, podává ruku, ukazuje směr. A je s námi.

Moje peníze - napsala Zdeňka Jordánová.

Několik ukázek: