V
naivní představě, že po čtvrté odpoledne už bude největší hicna pryč,
mě zaskočilo to rozžhavené počasí. U splavu jsem funěla jak hroch a
mozek se mi vařil. Jak to sakra dělají ostatní? Nebyla jsem jediný
cyklista, který tou cestou projel. A zatímco ostatní čiperně šlapali, já
se dofuněla na místo určení, v obličeji barvu mého fialového trika,
splivla jsem sklenici džusu a misku vychlazeného melounu a bylo mi
líp... o píďu.
Příjemný pokec s bráchou a švagrovou, od
synovce jsem vyfasovala Hru o trůny III. na dvd a když jsem viděla, že
se na jižní straně se začalo podezřele mračit, práskla jsem do koní
(pardon, šlápla do šlapátek) a už bez focení frčela domů. Pravda, bylo o
něco mírněji, chladněji a zvedal se vítr. Cestou jsem kontrolovala tu
potemnělou oblohu a říkala si, bude z toho něco nebo nebude?
Bylo. Ale ušla jsem tomu.
Asi o půl hodiny...
Slunečnice
už jsou přezrálé a začínají schnout. Na polňačce nepříjemně šustily a
vzpomněla jsem si na horor Kukuřičné děti. Cesta je vyprahlá.
Vpravo
i vlevo se zlatí zbytky posečeného obilí. Strniště! Dřív po něm
běhávaly děcka bosy. Byly zvyklé, chodidla jako podešev. My bychom si
rozpíchali nohy a už po pěti krocích skuhrali, jak to bolí...
Za klášterem se hlavičky slunečnic pěkně zlatily a byl to tak utěšený pohled, že jsem neodolala.
Cestička k domovu známě se vine,
hezčí je, krásnější, než všechny jiné.
Douška a šalvěje kolem ní voní,
nikde se nechodí tak jako po ní.
I kdybych ve světě bůhvíkam zašel,
tu cestu k domovu vždycky bych našel.
Znáte tuto básničku?
Už
je po bouři i po dešti. Venku se příjemně ochladilo, vítr pofukuje
záclonami, okno mám otevřené. Myslím, že i příroda si trochu vydechla.
Žádné komentáře:
Okomentovat