Dnešní báseň je pro Lucernu do její soutěže.
Zadání osmé - Šepot.
To prostě patří ku mládí,
mít občas blbý nápady.
A na jednom vandru slunečném
snad už v tažení konečném,
tak zvečera jsem přislíbila,
že budu další den velice milá
a víc - co každý chlap ocení,
zachovám bobříka mlčení.
Vstala jsem ráno s odhodláním
denního mlčení zachování.
Bobříka mlčení vydržím
a svůj osobní rekord pokořím!
Vysadili mě na kadibudku
zkoušeli hodit bláta hrudku
čekali že budu ječet a klít
chtěla jsem je však oslnit
tím, že budu držet hubu a krok
zvlášť když to není na celý rok.
Provokovali mě celičký den,
já měla jediné přání jen,
ať slunce zapadne, hvězdy zasvítí,
za pár hodin zas budu mluviti.
Oheň už plápolá, však mušek rej
kolem mé hlavy, děj se co děj.
Jsou to ty mrňavé kousavé mušky
krevního oběhu věrné družky.
Mávám kolem sebe jak splašená,
jejich útokem zhnusená
a náhle slyším se zděšena,
jak tichem můj šepot zní
"ty svině jedny zasraný!"
V tu ránu bylo po bobříku.
Ti, co se vsadili, měli zas kliku.
A teď už si s mlčením nedělám vrásky.
Zas by mě přemohly mé vnitřní hlásky.
Dodatek - jestli někoho pobouřila poněkud drsnější slova, pak
vězte, že ty malý ludry byly fakt nesmírně votravný a kousaly jak
vzteklý. Vzteklá jsem navíc byla já, protože jsem skoro celý den opravdu
nepromluvila jediný slůvko a kvůli těm mrchám jsem to podělala...
Malé
bezvýznamné plus jsem si připsala za fakt, že jsem to přiznala mým
drahým vandrovním kamarádům, neb v tu chvíli mě nikdo neslyšel. Mohla
jsem to uhrát až do konce, ale to by nebylo fér....
Žádné komentáře:
Okomentovat