Velikonoce za námi, ale jaro pořád nepřichází.
Když
jsem tak brouzdala po blozích a viděla ty fotky, sliny se mi sbíhaly.
Ať šlo o čokoládu, mazance, beránky nebo hraběnčiny řezy. Navíc jsem
brouzdala po Tumbrlu (šílený název) a jak tak na mě vykukovaly fotky s
různými dortíčky, řezy, palačinkami s ovocem a medem, šlehačkovými
poháry, malinovými řezy a čokoládovými mufíny a horkou čokoládou, trpěla
jsem, trpěla. A dobře mi tak! Kdybych nebyla lenoška lenošná, mohla
jsem si upéct mufíny sama.
Ba ne.
Nemohla.
Došla mi čokoláda...
A že tak pořád píšeš o tom jídle, Vendy, co to, došla ti duševní strava?
Ale ne, jen ta lidská je tak nějak uchopitelnější a hlavně, fyzická. Lze ji uchopit, lze k ní přivonět a chutě se zakousnout.
Tak jo,duševní strava...
Jsem
plytké stvoření. Neschopné se probírat filozofickými tématy a
náboženskými texty, o životním stylu typu Miluj svůj život, ani nemluvě.
Ale jo, mám ty knížky, Bibli, Nový zákon, Malé dějiny filozofie,
Tajemství stvoření i Tajné nauky Tibetu (četla jsem to vůbec?), Mít nebo
být či již zmíněnou Miluj svůj život... Jednu dobu jsem je i četla,
nebo se snažila číst, než má unavená mělká mysl totálně vyměkla a
ponořila se do bahnitých vod červených knihoven, hororů, scifíček a
fantazíček.
Duševní strava? Nejví se jí blíží
sledování přírodopisných filmů. Nebo filozofických filmů. Něco, co
přináší nejen "zábavu", ale vyvolává i otázky nebo přemýšlení.
Někdy
tak přemýšlím, že bych se nikdy nechtěla dostat do extrémních situací, o
kterých tolik ráda čtu v knihách. Možná proto, že v knize o nic nejde,
hrdina je jen z písmenek a krvácí jen představy. Nechtěla bych nikdy
zažít Sophiinu volbu v žádné podobě (nemusí jít jen o volbu, které dítě
poslat na smrt, stačí dostat se do situace, kdy můžu zachránit někomu
život a já selžu. První pomoc? Tonoucí? Asi takhle - při pohledu na krev
se mi dělá zle a jako plavec se stěží udržím na hladině.
Nevím,
co bych skutečně dokázala udělat. Opravdu bych automaticky zareagovala a
udělala něco, co bych normálně neudělala? Nebo bych byla jak ochrnutá a
s děsem sledovala, jak se neštěstí dokonává?
Ne, ne, ne. Raději takové myšlenky vypustit.
Ono stačí, že dělám botu za botou v běžném normálním životě. Plácám nesmysly a stojím si na příliš dlouhém vedení.
Měla bych si dát lázeň a šokovou terapii.
A
tak raději čtu a koukám na filmy a taky brouzdám po netu. Na procházky
venku nemám chuť ani náladu, je mi pořád zima a když zatopím, skrblicky
vidím, jak postupně zásoby dřeva a briket mizí proměněny v popel. Inu,
od toho ty zásoby briket a dřeva jsou, žejo...
Nemalé radosti tentokrát nenalézám. Fakt ne! Ani jednu.
No,
leda snad... spravený záchod, který konečně přestal protékat. Ale
naštěstí byl náladový a protékal jen občas, takže mohu doufat, že
faktura za vodu nebude nahrazovat šokovou terapii.
Takže ne...nestěžuju si.
Začíná
třetí řada Hry o trůny. Tak se zase podíváme, kdo s kým a proti komu
intrikuje, koho zavraždí, koho zachrání, kdo přežije a jestli dráčkové
vyrostou.
Kdyby nerostli, byli by to skvělí domácí mazlíčci.
Jen by se jejich páníček musel protipožárně pojistit.
Dnešní pelmel - skoro povelikonoční.
Fotka první z netu, fotka druhá archivní, takhle si totiž představuju jaro a třetí archivní upravená, kde už nakukuji do léta...
Zkrátka jsem se rozhodla tu zimu totálně ignorovat.
Jak jste strávili Velikonoce vy?
Duchovně?
Přízemně?
Nebo od každého kousek?
Žádné komentáře:
Okomentovat