Pro každého slovo druhý svět znamená něco jiného.
Někdo má svůj fantazijní svět, do kterého se utíká.
Někdo
opravdu dokáže zavřít oči a nechat kolem sebe vykvést magické květy a
fazolové stonky rostoucí do nebe. Pobíhat kolem sebe jednorožce, létat
na kouzelném koberci a nořit se do fontány mládí. Někdo se v takovém
světě dokáže pohybovat jako doma.
Přiznám se, že já ne.
Ano,
dokážu si představit EDEN, ráj, do kterého bych se ráda dostala. Zeleň
lesů a rozkvetlé louky. Průzračné potoky, šumné vodopády a čistá jezera.
Kvetoucí jasmíny, kosatce a růže, které pokvetou stále. Vůně vzduchu a
větru. A hudbu podle přání...
Jednou, možná, až tady nebudu,
chtěla bych být tam. A ráda bych věřila, že každý se dostane do takového
ráje, jaký si v představách vytvoří.
Ale
nedovedu si představit, že jsem v něm teď. Teď ne, teď jsem v prvním
světě, jaký si uvědomuji. Nevím, jestli cestuji věky a procházím
reinkarnací, tento svět však vnímám jako svět, do kterého jsem byla
vhozena. A je to jediný svět, jaký si pamatuju a o kterém vím.
Přicházíme,
aniž bychom se o to prosili, a odcházíme, aniž bychom chtěli. Ani v
jednom ani v druhém nemáme na vybranou. Máme na vybranou v cestě mezi
začátkem a koncem, a jaký svět si kolem sebe vytvoříme, záleží i na nás.
Ano,
samozřejmě, v našem světě jsou i lidé, které nechceme, nestvůry s
lidskými tvářemi, o které nestojíme a které jsme si nevytvořili ani
nepřivolali. V našem světě, v tom prvním světě, který vnímáme, se někdy
setkáme s hrůzami, které ve skutečnosti předčí všechny knižní a filmové
fantazie.
Prostě už proto, že jsou skutečné.
V
tomto prvním světě znásilněné a zabité holčičky neožijí. V tomto se
světě klukům, zmrzačeným při neopatrných hrátkách s výbušninami, nevrátí
utržené ruce. V tomto světě ženy, polité kyselinou, zůstávají zohavené.
Děti, deformované genetickou vadou, zůstávají deformované. V tomto
prvním světě se sakra realisticky umírá... tak proč sníme o druhém
světě?
Proč sníme o světě fantazie za života a světě duchů po smrti?
Jsme tak bezbranní vůči neodvratnosti smrti?
Ano,
jsme. Smrt je jedna, nepodplatitelná, spravedlivá a děsivá. A my jsme
opravdu vůči ní bezbranní. Jsme však bezbranní i vůči vykonavatelům
smrti, samozvancům, kteří se pasují na polobohy, kteří dokážou
rozhodnout, jak dlouho bude oběť žít. Jsme bezbranní vůči mocným tohoto
světa a žijeme své životy tak, jak umíme. A smrt si nepřipouštíme. O
smrti žertujeme, tropíme si z ní šašky, se smrtí tančíme a hrajeme
šachy. Do poslední chvíle věříme, že smrt přemůžeme... a když ta
zvítězí, nedokážeme s ní uzavřít příměří.
A strach z ní
vytváří sebeobranné představy. Představy druhého světa, kam se
dostaneme. Představy jakéhosi portálu, který se vytvoří pouze v okamžiku
smrti, a který nás přenese do míst, kde budeme mladí, krásní, zdraví a
šťastní. Představy podporované lidmi, kteří onen portál spatřili, ale
bylo jim souzeno se vrátit.
To jsou představy, které jsou skutečné i neskutečné. Nelze je potvrdit ani vyvrátit.
A
představa fantazijních světů? To je přece obdoba. Jen není ovlivněna
tak tragickou a neodvratitelnou skutečností. K vytváření fantazijních
světů stačí málo - stres, frustrace, šikana, strach.
Bohužel
však, nedokážu se do takového světa ponořit. Ač jsem vystresovaná,
frustrovaná, vystrašená a připadám si šikanovaná politickou sebrankou,
která nám vládne a neustálým ždímáním velkých společností.
Ať
chci, nebo nechci, pořád žiju v tom prvním světě... a i když o druhém
světě občas sním, vím zatraceně dobře, že je to jen sen.
Žádné komentáře:
Okomentovat