Tentokrát v nové podobě.
Čím to, že se probouzím totálně nevyspaná?
Venku šedivo a zima a mně se víčka lepí k sobě a ne a ne se rozkoukat.
Ponurý den a neveselá nálada.
Ale
trochu ji zlepšil jeden klient, když po masáži udiveně konstatoval, že
se cítí nějaký lehký. (A nemyslel tím lehčí o nějaké peníze...)
Dnes
mimořádně v práci od rána do večera. To už se mi dlooooouho nestalo.
Vyřízena spořka. Při koupi granulí (jinde) jsem zjistila, že jsou
nechutně předražené. Ještě musím porovnat gramáž. A jestli jsou
(předražené), tak je tam nebudu kupovat!
Tak.
A co se to přiřítilo na mou nebohou hlavu?
Migréna jak koňské kopyto, které tě nabere...
Jsem jak kyblík džusu.
Taky vyšťavená.
Kýho
výra, nahlédám do Novinek a zírám - připravuje se zákon, podle kterého
děti musí poslouchat rodiče. Já nevím... jsem ve světě inteligentních
lidí? Nebo jsem ve světě exotů?
Proč mě
napadají nejlepší myšlenky a nápady, když nemám po ruce tužku ni papír,
natož počítač? Proč v okamžiku, kdy se dostanu k něčemu psacímu, mi ta
myšlenka uteče, dokonale zbaběle? Bojí se moje myšlenky?
Čekám
na balík s knihami. Přišla jsem totiž na knihu Thajská masáž nohy - a
chci zkusit, jestli bych to podle knihy zvládla. A protože nechci
vyhazovat za jednu knihu poštovné, přibrala jsem ještě další tři - a tak
čekám balík kolem tisícovky, zase jednou se rozšoupnu.
Zdál
se mi příšerný sen. O svatbě, svatebních darech, stěhování a vodníkovi
podvodníkovi. Pak mě dorazila kočka, která mi mňoukala vedle postele a
drze mě tím vzbudila. Já ty prevíty budu vyhazovat na noc ven.
Užila
jsem si několikrát první bankovní styk. Tedy, virtuální. Není nad
vskutku vydařené reklamy, zejména když jsou vlezlé a rozbalí se přes
celou obrazovku.
Nakoupila jsem jako kdyby mělo být zavřeno týden.
Ale ne... jen chleba a švestičky ze zahrádky. (Mimochodem, švestičky byly nedozralé a později jsem se z nich pěkně osypala)
Na
hřbitově jsem sesbírala spadané listí (on ten listopad nemá své jméno
jen tak pro nic za nic, i když - vlastně je ještě říjen?), zapálila
svíčku a dala květináč se žlutými jiřinami. Ať má trochu té žluté
sluníčkové barvy... Až včera jsem si uvědomila, že už bude dušiček.
Kristepane, to už jsou tři měsíce.
Dnes je
svátek, tedy státní. Takže mám volno též. Leháro a pohoda. Topím v
kamnech, stahuji plyn. Kamna jsou lepší! Dřevěná polínka praskají a
brikety se rozpalují. Prohlížím knížky, které jsem objednala přes
internet a přišly mi včera. Thajská masáž nohou (to byla knížka, kterou
jsem chtěla, a zbytek jsem přiobjednala, abych neplatila poštovné jen
kvůli jedné). Po sezoně - Moderní díla hororu. Tak na to jsem zvědavá.
Prokletý maturiťák od Stephanie Meyerové (už mi chybí jen Hostitel a mám
ji komplet, vlastně ne, ještě Stmívání v komiksovém provedení), a
nakonec Ať vejde ten pravý. Jako zfilmovaná adaptace to mělo úspěch, s
knihou se nechám překvapit a doufám, že mile.
Užívám si
filmového dne a sleduji (a zčásti poslouchám) Ať žijí duchové. Hlášky
nemají chybu. Ten film je vymazlený. Herci, děj, dialogy, triky.
Dokonalé!
A je šedivo. I když, aspoň neprší... že bych vyjela s kolem za kouskem přírody? Provést pár výcvaků by neuškodilo...
Házím
do sebe pár popkornů, od včerejška, po domácku pražených, beru foťák a
lehce dobité baterky (do zálohy). Doufám, že duše zas nebude
poloprázdná. (Nebo poloplná, tentokrát je to fuk, efekt je stejný). A
doufání mé marné, duše je poloprázdná i poloplná, obojí na houby,
protože se jede špatně. Ale je to jen okruh kolem dokola, tak žádné
drama...
Výcvaky se povedly, víceméně, jsem nadšena ze zlatého
stromu, vskutku zářil už zdálky a fotila jsem jak blázen, zcela oslněna
tou žlutavě vybarvenou záplavou listů a litovala, že nemám lepší foťák s
nějakým perfektním zaostřením. Vzala to kolem rybníka, přes pole k
drůbežárně a k mostu u dálnice. A zpět.
Mění se čas. Zpět k normálu. Bezvadné, můžeme spát o hodinu déle! (To je pozitivum).
Negace: bude se dřív stmívat.
Pozitivum: brzké stmívání bude jen do Lucie, pak se to začne znovu obracet.
Negace: bude se dřív stmívat...
Proč nežiju v Řecku? Je tam krásně, je tam teplo, a odpustí jim dluhy.
Jsem
znepokojena - od včerejška postrádám Bublinu. Už jsem po ránu byla
obejít ulici kolem dokola, i z druhé strany a dívala se na silnice i do
všech příkopů. Jeden chlápek mě potěšil zprávou, že ji mohl někdo
kolemjedoucí ukrást. Ať tak či onak, Bublina je pryč.
Od léta čtvrtá kočka.
Dnes máme Dušičky.
FOTO TÝDNE
Žádné komentáře:
Okomentovat