Je
to rok a uzavřel se kruh, kdy jsem si říkala - loni touto dobou byla
doma. Loni touto dobou vymýšlela dárky. Loni touto dobou pracovala na
zahrádce. Loni touto dobou se modlila před štědrovečerní večeří, aby
pánbůh dal a na rok jsme se zase sešli ve zdraví.
Poprvé jí to nevyšlo.
A takových "loni touto dobou" bych měla dost. Na každý den něco...
Ten rok končí, už nebudu říkat "loni touto dobou".
Ale stejně, pořád je po ní obrovské prázdno.
A
tak ji vidím každý den, jak luštěnkuje osmisměrky (tak tomu říkala).
Jak poslouchá rádio a rychle zapisuje recepty. Jak vystřihuje zajímavé
články. Jak hledá brýle, peníze a zuby. Jak ošetřuje uši našemu
pejsanovi a jak vytahuje klíšťata našim kočkám (za mé asistence, protože
ty potvory by zdrhly, hned jak by viděly pinzetu.) Jak zadělává těsto
na báječné české koláče a jak se jí nepovedly, když je pekla na přání, a
jak byly výtečné, když je pekla jen tak. Jak sledovala zprávy a
rozčilovala se nad nespravedlností. Jak jsem se s ní kvůli těm zprávám
hádala. Jak dokázala číst pohádky. Jak milovala kytky a chtěla nosit
klobouček, když byla mladší. Ale klobouček nakonec nenosila, aby lidi
neměli řeči. Jak byla pyšná na své děti a později na své vnuky, jakou z
nich měla radost. A jak se později začaly objevovat první známky lítosti
nad tím, že není všechno podle jejích představ.
Vidím ji, jak si vykládá se sousedkou, stojí na zahrádce a v ruce motyku nebo hrábky. Vidím ji, jak jde na autobus, jak tahá tašky s nákupem, jak pere a vaří. Vidím ji, jak usíná v křesle. Vidím ji, jak se směje filmům pro pamětníky. Vidím ji, jak se sleduje Toulavou kameru, Objektiv nebo Hledání ztraceného času. Vidím, jak by to chtěla vidět na vlastní oči, všechna ta místa, a jak ví, že se tam nepodívá.
Vidím ji, jak si vykládá se sousedkou, stojí na zahrádce a v ruce motyku nebo hrábky. Vidím ji, jak jde na autobus, jak tahá tašky s nákupem, jak pere a vaří. Vidím ji, jak usíná v křesle. Vidím ji, jak se směje filmům pro pamětníky. Vidím ji, jak se sleduje Toulavou kameru, Objektiv nebo Hledání ztraceného času. Vidím, jak by to chtěla vidět na vlastní oči, všechna ta místa, a jak ví, že se tam nepodívá.
Vidím svou mámu v dobrém i zlém. Protože ne vždycky to bylo pohodové.
A vidím, že už to nebude pohodové nikdy.
A
tak trochu doufám, že je. Že je v jiné zemi, v krásné zahradě, v záři
slunce. Že tam potkala své ztracené milované a že tam pobíhá náš Daneček
a naše Florinka a Čertík a Vlčinek a
a poletují všichni
ztracení kanárci, hrdličky, andulky... že jsou tam pejsci, kočičky a
rostou nádherné květiny, šumí stromy, svítí hvězdy, tryská fontána a
šplouchá potůček. Že je znovu mladá a nic ji nebolí, že je to svět dost
velký pro všechny.
Jsou věci, na které není
možné se připravit. Skutečnost předčí naše nejdivočejší představy a
udeří s nezměrnou silou a je jedno, že to přináší život a že je to
normální. Bolí to stejně.
Žádné komentáře:
Okomentovat