V
tomto článku se dozvíme o několika statistikách, ve kterých se praví,
že téměř vůbec nečtou chlapci, kdežto o něco více čtou dívky.
Většina hledá chybu v rodičích, kteří nečetli pohádek dětem svým.
Ale podle praxe ani tohle nepomůže.
Jsou
rodiny, kde kniha a knihovna je důležitým místem v jejich domě a životě
a tito tátové a mámy čtou dětem po večerech pohádky plné dobrodružných
příběhů a kouzel...
A z těchto dětí vyrostou odpůrci knih.
Nebaví je číst, nebaví je číst příběhy, nic v tom nevidí, jen písmenka,
kterých je tolik. A čím je knížka tenčí, tím je lepší.
Nedokážou
proniknout do děje, nedokážou se do něj vcítit, ztotožnit se s hlavními
hrdiny, bát se o ně, prožívat jejich pocity. A nechat se překvapovat.
Zkrátka, nebaví je to.
(Zářným
příkladem jsem i já - naši četli pohádky mně i mým bráchům, když byli
malí. Ale jen já jako jediná ještě dnes čtu. A baví mě to.)
Někteří
z nich si ještě s chutí zlouskají životopisy skutečných lidí,
skutečnost je pro ně pochopitelná, dovedou si ji představit. Skutečnost
se stala a lidi, o kterých se píše, existovali. Něco vytvořili, něco
světu dali.
A jiní zase studují odbornou literaturu, slovníky,
encyklopedie. Hledají fakta a v tomto případě jim čtení nevadí. Je to
pro ně pochopitelné a hlavně přínosné, získávají praktické informace a
návody.
A pak jsou lidé, kteří nečtou vůbec. Snad možná Blesk. Nebo ani to ne?
Připadá
mi to trochu smutné. Je přece tolik zajímavých příběhů, nejrůznějších
světů. Ale zase... chápu, že kdo nečte, tak mu ty příběhy ani jiné světy
vůbec nechybí. Třeba jim stačí tenhle život, připadá jim tak intenzivní
a pestrý, že nemají žádnou potřebu jej naplňovat ničím dalším.
Anebo jim ani nepřipadá intenzivní a pestrý, ale prostě nemají žádnou potřebu ničeho dalšího.
Žádné komentáře:
Okomentovat