Jak jsem vyprala Škutinu

To víte. Léta letoucí používám něco jako záchodové čtivo. Žánr měním podle momentální nálady, někdy studuji filozofické traktáty, jindy si střihnu dobrodrůžo, a nejlehčí je humorná forma.

Protože ve své koupelně mám všechno podstatné, vedle trůnu trůní i pračka. Na kterou odkládám ono čtivo.

Takže logicky už asi tušíte, jak se neštěstí mohlo stát.

Zapínám pračku, jdu uvařit kafe a tělo vysílá signál. Dobrá tedy! Ale když sáhnu po oblíbené doprovodné četbě, hledám a nenalézám. Co se děje? Kde je Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů? Zbláznila jsem se? Nebo mají trpaslíci svůj den? Chyba v matrixu? Pračka tiše mele a brumlá si a já znejistím. Ještě se cvičně podívám na zem, za trůn, pod trůn, vedle trůnu i pod umyvadlo. Dokonce se jdu podívat do koše na prádlo, i když tak blbá snad nejsem, abych knížku hodila do koše na prádlo. Ne, je to horší.

Vypínám pračku. Jdu postavit na to kafe, čekám, až se odpojistkuje pojistka.

Otvírám buben a lovím mezi mokrými ručníky. Nojo. Co myslíte? Byla tam?

Byla.

Pracný proces vysoušení trval bezmála čtyři dny. Sušila jsem pozvolna a obracela listy. Dívala se smutně na požužlané okraje a přemýšlela, jestli ho raději nemám vrhnout do ohně, jako oběť bohům. Pořád je mi to líto, tuhle knížku mám docela ráda, odlehčené počteníčko o nelehkých časech.

Někdo pere špinavé peníze.

Já peru Škutinu.