Labutí píseň babího léta?

Včera mě to vytáhlo ven. Aspoň na chvíli.

Na obloze střídavě zamračeno a střídavě to modře probleskovalo. Sluníčka pomálu, takové podzimní. Venku bylo ale příjemně.

Prádlo vyprané, pověšené (ještě naposled na šňůře), po rychlém obídku a kafi s pišingrem jsem vytáhla kolo, nahodila foťák a náhradní baterky a vyjela na krátkou objížďku kol cyklostezky.

První záběr braný ze silnice u prasečáku. Prasečák na druhé straně. Záběr je trochu rozmlžený, přestože při výcvaku se mi zdál být ostrý. Ale podzimní kouzlo už je snad vidět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obrácené lístky ve větříku vypadaly jak ze stříbra. Znovu se omlouvám za mírně rozmlženou fotku. Některé se povedly ostřeji, některé ne...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A stejně nepodařená je, žel, i ta třetí. Ale podzimní barevné ladění je snad poznat i zde...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stoh slámy. Kdysi bývali z hranatých balíků. Dnes jsou z kulatých. Nevím, co je lepší, myslím, že ty hranaté se líp skládaly. Ty kulaté se možná líp motají...

Půda pooraná, stromy šumí ve větru. Ve vzduchu je cítit babí léto.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zblízka zabrané slámové kotouče. Detail. Zajímavé je, jak modrá je tady obloha.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kolem této dvojice stromů jezdím každý den do práce a z práce. Říkám jim druidské stromy. Jsou vážně krásné, obrovské a pěkně rostlé. Dvojčata? Možná zakletí milenci?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další záběru už braný z druhé strany. Nádherná kombinace zelené a žlutavých tónů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde je zářivost barev výraznější. Kochala bych se celé hodiny tímto pohledem. Naneštěstí začalo silněji profukovat.

 A z dnešní série zatím poslední fotka. Omlouvám se za nekvalitu, vážně jsem se snažila co nejvíc. Asi je to rukama. Protože některé záběry jsou zaostřené dost dobře.

Na druhou stranu, možná to dělá i sám digitál. Je asi trochu zlomyslnej a žije si svým vlastním životem. Říká mi tím - chceš ode mě fotky? Dobrá, budeš je mít. Ale o kvalitě záběru rozhoduji já!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Navečer, asi půl hodiny po mém příjezdu, začalo pršet. Sametkovi jsem zatím sundala klinkací obojek, aby si chvíli odpočinul, a vyběhla na dvůr, abych v rychlosti stahala prádlo, než úplně zmokne. Dveře jsem přivřela, ale ten malej spratek byl okamžitě venku a s dychtivostí mládí vlastní se jal prozkoumávat dvůr. Polil mě ledový pot, prádlo jsem mrskla v síni na prádelník a letěla proň. Ovšem kampak já na kotě, rozdychtěné poznáváním neprobádaných končin! Hop a skok a už byl vzadu. Šlápla jsem do něčeho měkého. Možná to byla rozmáčená hlína, možná....

Stejně mi to bylo k ničemu, na dvoře a venku už tma jak v pytli a baterka mi nefunguje. Sametka bez obojku v neznámém prostředí s možností dvou úniků ven (průlezy ve zdi, odtokové roury).

Rezignovala jsem. Už jsem ho viděla ukradeného, ztraceného, bezmocně mňoukajícího - nebo přejetého.

Naštěstí se asi po třech minutách vnořil zpátky do baráku.

Ten malej hajzlík přivede do hrobu mě nebo sebe.

Jestli přežije rok, bude to úspěch.

 

 

 

 

 

P.S. taky jste si všimli, jak brzy už se stmívá?