Od
prvního návrhu svěření do mé péče jsem váhala ano-ne-ano-ne. Tak napůl
jsem to nechala osudu. Opravdu se necítím na opatrování dalšího živého
tvorečka, zvláště když loni na podzim jsem tak selhala. Ztráty mých
zvířecích mazlíků mě bolí čím dál víc a já se zařekla, že už nic živého
domů nechci. Ale člověk míní a čas mění.
Sametka
se u nás zabydlel asi před třemi týdny. Živý dárek od Lucerny, která mi
ho nakonec sama přivezla, protože moje cestování by bylo příliš
komplikované. Malej trochu vyděšenej mazlík, který nechápal, kam se to
probůh dostal, a kde má svou kočičí mamku a svoje kočičí sourozence.
Ale
poměrně rychle se zabydlel. Po prvním týdnu, kdy při každém zavření v
pokoji žalostně vymňoukával, už si zvykl, že když odejdu, že se i
vracím. Už lumpačí, trhá mi knížky, cupuje pletení (doma plést nemůžu,
aspoň teď ne) a leze mi do jídla, za což si vyslouží shození na zem,
případně plácnutí na zadek.
Hraje si, dovádí,
lítá jak raplík, střídá misky na žraní, baští i kousky buchty, sýr,
kočkám ujídá jejich granule a své kotěcí vesele ignoruje. Hraje si se
šňůrami od počítače, leze mi kolem bedýnek a monitoru, na monitoru se
často usalaší a packou mi zakryje polovinu obrazovky. Super.
A
pak se ňuchní a tulí a vymazluje a přede jak předýnka... To je
nejroztomilejší. Jeho kukuč z oka do oka mě vždycky dostane. Nechci si
zvykat, ale zvykám si. Stejně tak si zvyká i ten malý čtyřnohý prcek.
Pardon. Pan Sametka.
Žádné komentáře:
Okomentovat