Lidé
se občas otočili za ubrečenou holkou, s promoklými provazci vlasů a
tričkem, které se lepilo na tělo. Ničeho z toho si nevšímala. Utíkala a
brečela.
Proč?
Proč mi to udělal?
Na nic jiného nemyslela, na nic jiného nebyla schopna myslet, jen na tu věc, jen na to, a modřinu na své tváři ani nevnímala.
Ne,
modřinu na své tváři nechtěla vnímat, nechtěla cítit ten palčivý pocit
bolesti a nechtěla si připouštět okamžik, kdy na její tváři přistála
jeho pěst.
Proč, proč, proč?
Bože, banální situace,
jak ze špatného filmu. Z očí jí vyhrkly znovu slzy. Tentokrát plakala
sama nad sebou. Jsi směšná, jsi směšná, jsi směšná. Co jsi čekala?
Neříkali ti to? Neříkali ti to tví povedení kamarádi, které jsi posílala
někam? Neříkali ti, ať se na něj vykašleš?
Parchanti nebyli kamarádi. Parchant byl on. Zparchantělej, všivej, prolhanej hajzl.
Jak mám na to nemyslet?
Jak mám nemyslet na to, že mě podvedl, podrazil, že mi lhal, že se můj svět bortí, že už nemůžu nikomu věřit?
Jak mám nemyslet na to, že mě udeřil?
Jak
mám nemyslet na jeho pohled, nekajícný, nežádající o odpuštění, ale zlý
pohled, odtažitý, vzteklý, nenávistný, výsměšný, pohrdavý. Sebejistý. A
ona? Zaskočená, zraněná, sražená z výšin lásky, nebo z toho, co za
lásku pokládala.
Zastavila se uprostřed cesty a
nevidomě zírala do ztracena. Nevnímala mokro, ani rozpačité a udivené
pohledy lidí. Svět se zastavil. Až po chvíli, kdy do ní někdo vrazil, se
vzpamatovala. A bylo jí to jedno, že do ní někdo vrazil. Bylo jí jedno,
že stojí na dešti, bylo jí jedno, že jí je tak mizerně, že
chce...nebýt.
Co jí bránilo, aby se otočila a vstoupila do vozovky před první auto, které pojede kolem?
Zachvěla se. Nebuď blbá, poručila si. Už by ses netrápila, šeptal tichý hlásek.
Nejsi první ani poslední na světě, odsekla mu.
Ale bolí tě to, viď, pokračoval tichý hlásek.
Pak by tě to nebolelo...
Zarazila se a zaposlouchala sama do sebe. Oči se jí zaostřily a zatřepala hlavou.
Ne... zadrhla hlasem. Nebolelo by mě to, pokračovala. Ale bolelo by to jiné.
Hodila
hlavou, ještě několikrát hlasitě popotáhla a zamířila domů. Domů?
zašpičkoval ironický hlásek. Do té díry, kde bydlíš? Tomu říkáš domov?
Jo, sakra. Tomu říkám domov. Protože tam bydlím!
Naštvala se.
Domů... šeptla. A pokračovala v cestě, prodírala se lesem barevných deštníků, a nechala na sebe pršet déšť.
Na okna bubnovaly kapky deště a lidé proudili kolem, uzamčení ve svých světech.
Minipovídka napsána z nenadálé inspirace, nevím čím - neprší. Snad téma týdne, které se ztratilo? Ale ani tím to není. Snad pod vlivem nové knihy kterou čtu? Těžko říct.
Minipovídání pocitové.
Obrázek šuplíkový, upravený.
Snad to přežijete...
Pozn.
- název povídky měla být poslední věta. Větu jsem však pozměnila,
přesto, název jsem ponechala. Potom jsem to pozměnila do původní podoby.
Snad i toto přežijete...
A na závěr můžete kliknout na malou anketku. Tedy, jestli se vám chce...
Žádné komentáře:
Okomentovat