Pohádky, o kterých se dnes rozjímá ve smyslu, jestli jsou vůbec k něčemu dobré, mě provázely od dětství a tak trochu dodnes.
Pohádky
jsem nejprve poslouchala, později jsem je četla, a nechala se zavádět
do světů plných princezen, princů, kouzel, čarodějů, králů a čarodějek,
začarovaných lesů, létajících koberců a ebenových koní, draků, kteří se
živí lidským masem, hrozivých bab, které létaly na koštěti nebo v
hmoždíři, kouzelných zrcadel a především nekonečných krajů, plných
přírodních krás nebo umění řemeslného - hrady, zámky, krčmy, města,
vesnice.
Moje věčně nenasycená a hladová dušička toužila po nových a nových dobrodružstvích, a tak jsem brzy z pohádek našich klasiků (Erben a Němcová) přecházela po méně známé nebo dosud neobjevené pohádky cizích zemí. A nechala se znovu okouzlovat novými podivuhodnými příběhy z dalekých arabských, indických, japonských, afrických nebo polynéských končin.
Viděla jsem před sebou stáda koní a krásně vyřezávané a
zdobné kočáry. Princezny s dlouhými vlasy, s korunkami a náhrdelníky a s
šaty s vlečkou. Moře bez konce a nad ním letící starý orientální
koberec s Aladinem a jeho lampou. Prodírala jsem se černými hvozdy a
nalézala polorozpadlé zříceniny se sovami, zlými čarodějnicemi a
lidskými lebkami se svítícíma očima. V mém světě poletovali ptáci, kteří
mluvili, mravenci a ryby, které pomáhaly, koně se zlatými hřívami a
zlatými kopyty. Draci, kteří byli poraženi a neohrožení hrdinové, kteří
dosáhli odměny.
V mém pohádkovém světě bylo zlo potlačeno a potrestáno a dobro a spravedlnost zvítězily.
Neřešila jsem, jestli čarodějnice byla léta opomíjená a zhrzená, jestli prodejce ebenového koně byl vlastně okraden, protože princ mu koně sbalil a odletěl si na výlet, jestli Sněhurčina macecha trpěla úzkostlivými obavami ze stáří a pochopitelným strachem, že v postarším věku už nebude tak atraktivní, a bude vykopnuta z hradu (zámku).
Ne.
Viděla jsem škodolibou čarodějku, která ublížila nevinnému tvoru.
Viděla jsem prodejce ebenového koně, který později pln zášti našeptával
sultánovi podvratné informace o jeho synovi. Viděla jsem sobeckou a
kariréristickou mrchu, která kvůli svému zajištění neváhala sáhnout po
krajních prostředcích.
A měla radost, že všichni byli potrestáni.
Zajímavé
je, že pohádky se vypráví malým dětem po celém světě. Skutečně jsem
četla pohádky africké, japonské, laponské, eskymácké, indické, čínské,
arabské i indiánské. Také pohádky německé, francouzské, španělské,
italské, rumunské, ruské.
Pohádky veselé, chytré, vtipné, smutné, melancholické, podivuhodné, fantasijní, kouzelné.
Pominu-li
psychologické rozbory motivů pohádek a všelijaké skryté sexuální
podněty a významy, pohádky rozvíjí fantazii. Pokud se k tomu přidá dobře
podané vyprávění nebo čtení, dokážou v dětech probudit představivost.
Děti
pohádky potřebují. Nemusí být dospělé hned od malička a všemu rozumět.
Děti vidí věci, které dospělí nevnímají. Dřevěná vařečka je pro ně
kouzlená hůlka, panáček s dřevěným nosem, zakletá princezna nebo
Kašpárek, který jim našeptává vtipy a vtípky. Děti si dovedou
představovat a přeukrutně se bojí. Taky se rády bojí. Protože ví, že
všechno dobře dopadne.
(kolláž s pohádkami)
Žádné komentáře:
Okomentovat