Milované a nenáviděné

5.11.2011 (téma týdne)

Téma týdne, které jsem prošvihla, jako poslední dobou už spoustu věcí.

Ale pro mě pořád aktuální, protože seriály byly, jsou a budou, milované, lhostejné a nenáviděné.

Jsou nekonečné a znovu se opakující, směšné a smutné a kýčovité a tragické. Vyplňující čas, krátící dlouhou chvíli, stává se námětem k rozhovoru a legračním vzpomínkám.

Osobně nemám nic proti seriálům, naopak, jsou součástí mého života, ať chci nebo nechci - a celou řadu z nich dávám do šuplíku jménem OBLÍBENÉ.

Nedají se sledovat všechny, to prostě není možné, takže se snažím ze seriálové nabídky vybírat... většinou náhodně, někdy na základě doporučení nebo přečtené pochvalné recenze.

Osobně dávám přednost seriálům kratším, uzavřeným, které mají začátek a konec. Nekonečné série nebo další a další nastavené řady sice svědčí o oblibě, ale nemusí vždy odpovídat kvalitě.

Kdybych měla popsat rozdíl mezi filmem a seriálem, řekla bych, že seriál skýtá více možností. Díky tomu, že je vícedílný, může vychytat různé drobnosti, pikantnosti, odkazy...

Proti seriálům je tu jedna obdoba nekonečných příběhů (na rozdíl od těch psaných Michaelem Endem) - a ty mají příhodný název telenovela. I když nevím, proč zrovna novela, když novela, jak známo, je kratší literární úsek, srovnatelný snad s delší povídkou - a tyto telenovely jsou nekonečně rozplizlé a dlouhé jako babské řeči).

Telenovely jsem zvládla asi jen dvě - snad tu první, smaragdovou Esmeraldu - proč ne, připadalo mi, že to má jakýs takýs děj, ona byla krásná, on byl krásnej, oba blbí a bohatí, proč se na to nepodívat. Navíc exotická krajina, interiéry, zajímalo mě i zařízení jejich domů a dokonce i hrnky, ze kterých pili kávu. (To je můj úlet pro hezké věci).

Druhá telenovala, kterou jsem zvládla od začátku do konce a docela bez potíží, byla Terra Nostra, vyprávějící o osudech italských přistěhovalců do Brazílie. Na rozdíl od ostatních telenovel zde byly umírněné výrazy a ne tolik výrazná přehnanost gest a k mé radosti absence hysterických výbuchů. Navíc, osudy hlavních hrdinů nedopadaly zrovna šťastně a oba si užívali docela drsných životních momentů a zklamání.

Další Kassandry, Ošklivky Betty, Chuaniny zázraky, Mé tlusté Valentýny nebo Luz Maríe opravdu nemusím.

Chtěla bych zmínit několik dlouhatánských seriálů, u kterých mi jejich délka vůbec nevadí, a které si vychutnávám opakovaně ještě i dnes.

K absolutní jedničce patří americký M.A.S.H.

Tento 255.dílný seriál miluju od první Hawkeyho hlášky po poslední vzkaz na náhorní planině, kde přistávalo nekonečné procesí vrtulníků se zraněnými vojáky. Sestavu týpků, kteří bravurně ovládají skalpel a ostatní nástroje a mimo sál srší hláškami a perou se se stupiditou vojenského myšlení, považuji za kvalitní stálici, která nevyhasne.

Několikařadový seriál, který jsem také viděla opakovaně a a s chutí, byla hubatá a snovými přeludy oplývající Ally McBealová. S tou praštěnou právničkou by se dalo v lecčem nesouhlasit, ale její posedlost, láska nebo iluze byly chvílemi i dojemné, a celý seriál byl poměrně kvalitativně vyrovnaný, vedle malých a velkých dramat přinášel řadu trapasů, které se evidentně nevyhnou ani lukrativní snobské právničí bandě, navíc podbarven skvělou hudbou.

Další moje seriálová stálice byl Sex ve městě. Nevím, od kolikátého dílu jsem Carrii, Samanthu, Mirandu a Charlottu začala vídat, ale seriál mě nadchl. Jejich svět luxusních šatů a bot, stylových účesů, večírků a přehlídek, je pro mě naprosto vzdálený - a přesto přitažlivý. Nikdy se neoctnu v kůži ani jedné z nich, přesto - i ony měly své trable, rozchody a seznamování, některé z nich i osudová setkání, která ovlivnila jejich další životy. Děti chtěné i nechtěné, zákeřné nemoci, partneři opouštějící i setrvávající. Vše podkresleno skvělou muzikou a doplněno unikátními záběry na New York.

Se stejně skvělou muzikou z šedesátých a sedmdesátých let jsem se setkala v seriálu Báječná léta, která popisuje malý Kevin, normální kluk normálních rodičů, vyrůstající ještě se dvěma sourozenci v normální rodině. Přesto se dějí věci, které hýbou světem i jejich vlastními životy.

S mimozemšťanem jsem se potkala v seriálu Alf.

Ten hláškující chlupáč mi byl sympatický od prvního pohledu, a skvělý hlas Oty Jiráka mu dodal šmrnc. Alf trochu rozhodil stagnující životní styl průměrné americké rodinky a dodal jim nebývalou jiskru a kouzlo životní nejistoty.

Dalším překvapivým seriálem byl 38.dílný Zapadákov. Osudy doktora Noela Fleischmana, který se místo kýžené budoucnosti v luxusní ordinaci New Yorku ocitá v proklatě zapadlém aljašském městečku Cicely, kde se setkává se svéráznými typy místních lidiček a indiánskými legendami, které tu ožívají, a to, co bylo normální, náhle normální není.

K tomu bych chtěla přidat mysteriózní a tajemstvím oplývající Městečko Twin Peaks.

Záhadná vražda místní krásky, studentky Laury Palmerové, je pouze úvodem k nečekaným událostem příštím a velké hře mezi Zlem a Dobrem. (Ostatně, Městečku Twin Peaks byl vzdán hold i v jedné epizodě Zapadákova).

K oblíbeným kratším seriálům a sériím bych přidala Janu Eyrovou - série z roku 1983 i z roku 2006 byla víc než vydařená.

Pýcha a předsudek z roku 1995 byla skvělou doprovodnou ilustrací románu, s výborně vychytanými detaily, zdařilými kostýmy a účesy a hereckou elitou, která sehrála své role víc než dobře.

Okouzlil mě příběh zakázané lásky mezi farmářskou dcerkou Maggií a knězem, ctižádostivým Ralfem Briccassartem - Ptáci v trní.

Tady bych upřednostnila slovenský dabing, připadal mi živější a temperamentnější.

Nezvykle mile mě překvapilo zajímavé zpracování Gaimanova románu Nikdykde, dobrodružství obyčejného bankovního úředníka Richarda Mayhewa, který se náhodou potkává s aristokratickou dívkou z Podlondýna - a jeho život se tím zcela změní. Hlášky hlavní dvojice vrahů se stávají snad kultovní záležitostí.

Stejně tak příjemně mě překvapil šestidílný seriál Stopařův průvodce po galaxii z roku 1981 (produkce BBC), sice bez oslnivých vizuálních efektů, ale praštěný stejně jako knižní předloha.

V našich domácích vodách se dá taky vylovit pěkných pár kousků, namátkou uvádím legendární a asi nejlepší seriál Nemocnice na kraji města (o kterém snad opravdu nemusím nic psát),

vydařený seriál Sanitka, myslím že povedený retro seriál Vyprávěj a tragikomické Četnické humoresky.

Naprosto ztřeštěné a originální mi připadá život jedné rodiny v sérii Taková normální rodinka.

 

















U seriálů jsem si všimla ještě jednoho společného znaku - zajímavé úvodní znělky a výborná hudba. Hudební pozadí i písničky jsou skvěle namixovány snad v každém díle každého seriálu, ať to jsou skvělé retro písničky v Báječných letech, melancholická a trochu nostalgická hudba Městečka Twin Peaks, hudba jako z detektivek vystřižená v úvodu Takové normální rodinky nebo skvělý mix písniček v Sexu ve městě i Vampires DiariesMyslím, že i hudba v seriálech o něčem vypovídá, přinejmenším o tom, že seriály stojí za podívání.

Fotky jsou propůjčeny z netu, pouze fotky k Stopařovu průvodci po galaxii jsou přeskenovány z videa, protože nikde jinde nejsou... Koláž z filmů je provedena díky prográmku Picasa.